Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nastal večer. Utichl ruch a kolotoč všedního dne. Nebe se obléklo do tmavě modrého pláště posetého zlatými flitry, laskavý měsíc, mistr tohoto orchestru, nahlíží do našich oken a pomáhá nám svou stříbrnou ručkou do měkoučké postýlky. Otevírám bránu mé mysli, nedočkavě klepající na vrátka, současně tím zavírám své unavené zelenohnědé korálky. Z nitra sousedního bytu ke mně doléhá zvuk televizního pořadu, vnímám oddechování spícího Jíry po mém boku. Na budíku, hlasitým tik, ukrojila nemilosrdně ručička času další díl z koláče. V tu chvíli se za mými víčky odehrává příběh dnešního dne.
Stejně jako každý víkend jsem byla u Juráška. Nelítostně se blížila hodina mého odjezdu domů. Při pomyšlení téměř tří hodinové cesty vlakem mi naskočila husí kůže. Venku padal sníh, což zvěstovalo potíže. Zabalit věci, rozloučit se a vydat se autem na nádraží do Lovosic. Na silnicích se tvořila námraza. Jeli jsme téměř krokem. Cosi se ve mně svíralo. Z rádia se ozval hlas moderátora: "Máme přesně 17:00 a to je čas na zprávy." Zalilo mě horko. Za pár minut mi má jet vlak. Nervózně se podívám na Jíru.
"Co když mi ten vlak ujede? Naši mě zabijí. Slíbila jsem, že do půl osmé budu doma."
"To se stihne, neboj," těšil mě. Venku se ženili všichni čerti. Sníh padal čím dál víc. Stěrače nestíhali čistit skla.
Konečně - Lovosice, hlásala mi radostnou zprávu cedule u silnice. Na parkoviště u nádraží vjíždíme deset minut po páté. Zaparkovat. Zamknout. "Ještě batoh," křiknu na Jirku. S jazykem vyplazeným na vestě dobíháme na dané nástupiště. Mé tušení mě nezklamalo. Po vlaku zbyla jen světelná stopa ztrácející se v dáli a sotva slyšitelné "hůůů". Sleduji mizející světla. Nevím, co říct.
"Měli jsme vyjet dřív, je to moje chyba promiň."
Vytáhnu mobil. "Musím zavolat našim," hlesnu.
"Odvezu tě. Nechci, abys měla problémy doma." Mlčky přikývnu.
Vracíme se k autu. Motor ještě nestihl vychladnout. Sednu si na sedadlo spolujezdce, zapnu pás. Ozval se zvuk motoru a vínový Opel si to uhání směr Most. Počasí se umoudřilo. Za hodinku už parkujeme u našeho baráku. Cvak. Nahmátnu vypínač, chodbu zalije žluté světlo. Ruku v ruce stoupáme s Jirkou do 4. patra. Odemknu. Přivítá nás udivený pohled rodičů. "Něco se stalo?"
"Ujel mi vlak a tak mě Jíra přivezl. Domů pojede až ráno." Naši nic nenamítají.
Nakonec jsem ráda, že to takhle dopadlo. Díky ujetému vlaku spolu můžeme být o chvíli déle. Bylo to vlastně štěstí v neštěstí. On je mé štěstí. Co bych si bez něj počala. Je to můj zachránce. Usínám s blaženým pocitem objímaje svého zachránce a na tváři mi hraje úsměv.