Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Začalo to ve čtvrtek 15. října, kdy náš kamarád Filip slavil narozeniny. Já a Svatopluk jsme se rozhodli, že při té příležitosti vyrazíme na malou výpravu do Prahy. Chtěli jsme mu koupit dárek přímo tam - a zároveň si užít den ve velkém městě. Jenže jsem věděl své: Svatopluk byl známý svou nedochvilností.

"Snad to dneska vyjde," pomyslel jsem si, zatímco jsem nervózně kontroloval hodinky.
Raději jsem mu zavolal. Telefon zazvonil sotva dvakrát a ozval se jeho typicky rozespalý hlas: "Ty určitě voláš, abych dneska nezaspal, že?"
"Přesně tak," odpověděl jsem se smíchem. "Máme ještě čas, ale radši tě kontroluju. Znám tě."
"Neboj, dneska budu včas," sliboval odhodlaně. "Fakt! Uvidíme se v autobusu."

No, doufal jsem. Už jednou jsme kvůli jeho zpoždění zmeškali spoj - tehdy jsem ho sledoval, jak zoufale dobíhá autobus, mávaje na řidiče, jenž už ale zavíral dveře. Ten pohled mi zůstal v paměti.

Teď bylo 13:30, nastupoval jsem do autobusu a mířil ke svému místu. Měl nastoupit na další zastávce. Přitiskl jsem obličej na sklo a pohledem ho hledal mezi kolemjdoucími. A pak jsem jej zahlédl: běžel přes ulici, batoh na zádech poskakoval, lapal po dechu - a přesto spoj nestihl.
"Ach jo... zase..." povzdechl jsem si.

Telefon zavibroval. "Franto... moc mě to mrzí," ozvalo se sklíčeně.
"To je dobrý," snažil jsem se ho uklidnit. "Jel jsem radši dřív, tušil jsem to. Další jede za chvilku, uvidíme se na nádraží."
"Uf, ještě že mě znáš," oddechl si.

A tak jsme se konečně potkali - překvapivě včas, navzdory všem okolnostem.
"No podívejme, koho tu čerti nesou! A dokonce na čas!" popichoval jsem ho.
"To jen díky tobě," uznal s úsměvem.

Vydali jsme se spolu na nástupiště číslo dvě, kde už čekal náš vlak směr Praha. Když jsme nastoupili, oddechli jsme si - dobrodružství začíná. Sedli jsme si na rezervovaná místa, vyhlédli z okna na krajinu, a jak se vlak pomalu rozjížděl, cítil jsem, že ten den bude patřit k těm, na které nezapomeneme.