Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1987. Tak už mě dělí jen rok od mé vytoužené hranice. Hranice osmnácti let. Kdo by se netěšil, když má před sebou život bez zákazů, příkazů, život, kdy budu moci dělat co mě jen napadne...
Ale pojďme "zpátky na zem". Není dobré létat a přitom nemít křídla.
Připadá mi, jako by se všichni rodiče domluvili, jako by uzavřeli tajnou dohodu. Proč? Asi chtějí mít jistotu v tom, že se nebudeme moci vymlouvat na, cituji: "Ale mami, vždyť Jana má vycházky až do půlnoci."
Odpověď zná snad každý, kdo už něco podobného vyzkoušel. A pravdou je, že existuje jen málo těch, kteří jsou za svou odvahu odměněni. My, smolaři, vyhráváme jen v tom, že máme šanci se lépe naučit: "Jana mě nezajímá. Ty jsi moje dcera..."
Nejhorší ovšem je, že rodiče, nebo chcete-li vůdcové náctiletých, lžou: "...až Ti bude osmnáct, dělej si co chceš, ale do té doby mě budeš poslouchat."
Nevím, zda je to lež, která se táhne po generacích, ale je to dost dobře možné. Rodiče, ať už je to v kterékoliv době, jsou lidmi. A ti chybují. A já považuji úmyslné lhaní za obrovskou chybu. Nejsou to právě oni, kteří nás učí být čestnými a upřímnými lidmi? A od koho tedy máme sbírat zkušenosti nebo se učit, jak dělat věci správně, abychom se za ně nestyděli?
Myslím, že pro každého rodiče je osmnáct let svých potomků "prokletí".
Ovšem, proč nevěřit svým dětem? Nedělám nic špatného. A stejně se nezavděčím. Budu pořád drzé, pubertální dítě, které si zaslouží slýchávat jen lež. Nikdy tudíž nedosáhnu větší volnosti před osmnáctým rokem a ruku na srdce, naděje na nějakou změnu je mizivá i po dosažení plnoletosti.