Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Radost a láska se nedá ani koupit, ani vytvořit či vybádat. Tyto projevy citu se táhnou tímto světem už od vzniku člověka. Dříve pro to ovšem nebylo žádné slovo, žádný "odborný" název, ale lidé si city dávali najevo svojí mimikou, svým postojem a chováním. Postupem času se vyvíjela psychika lidstva a vyvíjela se i společenství. Ne vždy mezi lidmi panovala - a nyní to tak také je - láska a radost. Myslím si, že byla spíše vzácná. Proto se můžou považovat i za div světa, protože vždy člověka překvapí a pokaždé jsou jiné.
Šťastný je ten, kdo nosí stálý úsměv na tváři a plno lásky v srdci, kterou rozdává na potkání!
A když se podívám do dnešní doby, uvidím přetechnizovaný a vědecky pokročilý svět, který lidem usnadňuje život, ale ve skutečnosti jim málokdy dává to nejdůležitější - lásku a radost. Ať jsou věci sebelepší, myslím, že bez lásky a radosti je všechno zbytečné. Ty nejdou nahradit počítačem, kuchyňským robotem, natož moderní atomovou bombou. Lidé nalézají věci, aby byl svět dokonalejší a dokonalejší.
Svět je však ochuzen o opravdu šťastné lidi a je vzácnost vidět někde upřímnou radost a lásku bez hádek a starostí. Nikdy nic není dokonalé, málokdy se dokonalost objeví. Lidé nemají čas a možná i neumějí dělat si radost navzájem, dělají si pouze naschvály, ubližují si a dohadují se. Občas si uvědomí svou chybu a snaží se své činy napravit, ale dá se jim věřit? Nikdy nevíte, jestli vám neublíží znovu, a proto ztrácíte jistotu v dobro. Vím, jistota neexistuje, člověk si není nikdy jistý, aspoň v dnešní době to každý říká. Ale myslím si, že dnes si lidé už nevěří vůbec. Jsou otrkaní a zocelení a těžko věří a cítí. Nemají přece jistotu! A lidé, když si nevěří, tak se ani nemilují, nedokáží se poddat lásce a štěstí a nedokáží rozdávat radost.
Myslím si, že čím je svět pokročilejší, tím více jsou lidé zocelenější. A proto, když se objeví někdo, kdo žije pro lásku a rozdává radost, je to pro lidi největší div světa. Nejhorší je, že v divech opět není jistota, je to něco neznámého, podivuhodného, a proto se od toho divu odvrací.
Přála bych si, aby v životě bylo více lásky, než nenávisti a více radosti než zlosti. Aby se lidé dokázali otevřít, nehledali ve všem jistotu, ale aby přijímali lásku a radost a chtěli ji poznávat a poté i dávat. Možná bychom však měli začít asi každý sám u sebe.