Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rodiče se zpravidla ptají čím jejich dítě bude a ne jaké bude! Myslíte si opravdu, že tomu tak je? Já nevím... Tato otázka je velmi těžká, protože se případ od případu může lišit. To, na co rodiče u svého dítěte kladou důraz, bývá podle mě většinou ovlivněno tím, jaký charakter a minulost oni sami mají. Ptáte se proč? Začnu tedy asi takhle. Co je to vůbec charakter? Je to to, jak vypadáme a co nosíme na sobě? Ne! Je to něco uvnitř, co by se dalo popsat jako vlastnosti, a to, jak se na veřejnosti, ale i v soukromí projevujeme. Charakter je něco, co má každý člověk, ať chce, nebo nechce. Nedá se koupit, ukrást nebo najít. To, jaký máme charakter, záleží na lidech, kteří nás vychovávají, zpravidla tedy na rodičích. A proto, když se ptají jaké jejich dítě bude, kladou si podle mě tedy vlastně zašifrovanou otázku sami k sobě na to, jak své vlastní dítě dokážou vychovat. Je sice pravda, že se charakter vyvíjí spolu s námi, tedy celý život. Uznejte ale, že s tím, když nás rodiče učili, že například cigaretové špačky ze země opravdu do pusy nepatří nebo že máme vždy zdravit starší lidí a před obědem si umýt ruce, stavěli, někdy možná i nevědomky, základní kámen k našemu charakteru a tedy i k tomu, jací v budoucnu budeme. Málokdo z rodičů by si asi při pohledu na miminko v kočárku přál, aby bylo v budoucnu zlé a podlé a aby ke svému vytouženému cíly, ať už by šlo o místo na pískovišti, úspěchy ve škole nebo o dosažení výborného postu v zaměstnání, šlo přes mrtvoly. Ale zase na druhou stranu zamyslete se, kdo by chtěl aby jeho potomek ve 30 letech skončil na ulici s středoškolským vzděláním a 50 korunami v kapse jen kvůli tomu, že byl vždy hodný, upřímný a férový? Proto si myslím, že otázka toho, zda se rodiče ptají na to, co jejich dítě bude a ne čím bude, je velmi individuální. A podle mého si každý přeje od každého kousek. Jak už sem řekla, záleží totiž hodně i na nich. Jedno přísloví říká: "Jablko nepadá daleko od stromu." Je pravda, že promující studenti vysokých právnických a medicínských škol jsou většinou potomci právníků a doktorů, zrovna tak děti alkoholiků a narkomanů většinou končí v dětských domovech a pak na ulici. Je to pravda, protože rodiče, kteří někdy něco dokázali, si přejí, aby se jejich dítě mělo v budoucnu stejně dobře, ale rozdíl je v tom, že si nemyslím, že si alkoholici, narkomani, gambleři nebo nezaměstnaní evidovaní 6 let na úřadu práce přejí, aby jejich dítě bylo stejné jako oni sami. Já se totiž domnívám, že to pomyslné jablko se někdy může odkutálet dál, než si kdokoliv myslí. To jací budeme, ovlivňují naši rodiče a společnost, v jaké se pohybujeme. To, čím budeme, záleží pouze a jenom na nás samotných, na našich schopnostech, ale i ambicích. Proto se rodiče spíše mají zamýšlet nad tím jaké jejich dítě bude povahově, můžou ho sice poslat do nejdražších soukromých škol, může sice i vystudovat 3 vysoké školy, ale když bude chtít jezdit s popelářským vozem nic mu v tom nezabrání. A pro rodiče je podle mě důležité vědět, že mají doma hodného, chytrého popeláře. Nežli v zaměstnání úspěšného, ale charakterově nestálého, podlého právníka.
Nemyslíte?