Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úvahový text s prvky líčení

Bezmyšlenkovitě se procházím parkem a vnímám jen krajinu kolem sebe. Přestože už zima pomalu ustává, pozoruji kolem sebe zašedlé zbytky sněhu, dokonce vidím sněhuláka, jenž mě tak trošku rozesmutnil

Napadá mě, jak jsou všechny okamžiky v životě pomíjivé.
"Jednou jsi dole, pak zas nahoře..."
Sněhulák - ten je teď dole. Je mi ho líto, i když vím, že on to nijak nevnímá. Možná, že to vnímá a stejně jako já si uvědomuje, že některé věci jsou neovlivnitelné. Kdo mohl ovlivnit sluneční paprsky, které se neúprosně prokousávaly přes hustou mlhu? Nikdo...
Se smutnýma očima - a ani nevím proč, ale tak trošku provinile - opouštím sněhuláka a jdu si sednout na lavičku, která stojí opodál.

Je tady klid, přímo božský klid. Kdyby se ptáci na chvíli utišili, tak snad neslyším vůbec nic, snad pouze vítr, který si pohrává s plastovým kelímkem.

Najednou mě napadá, že se vlastně těším, až bude jaro, které přeci jen působí optimističtěji než mdlá zima. Už se nemohu dočkat, až začnou rašit sněženky a bude zase příjemně teplo.

Znovu jsem si vzpomněla na chátrajícího sněhuláka a zjišťuji, že není proč ho litovat. Tak jako každý má svůj osud i on, svůj úkol splnil.

Do reálu mě vrátí křik dětí a já už nemám chuť přemýšlet nad zbytečnostmi...