Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdyby nebylo náhod, nebyli bychom tam, kde jsme vlastně teď. Každý je někdy zažil, zažívá a dozajista zažívat bude, dokud bude chodit po této planetě. Některé jsou pro nás prospěšné, některé méně a jiné zase naopak škodlivé natolik, že nás mnohdy poznamenají na dlouhou dobu. Najdou se však i takové, u nichž člověk zpočátku neví, jaké vlastně budou, a teprve po čase se ukáže jejich pravá podstata.

Myslím si, že náhody jsou pro naše životy velice důležité, byť si to mnohý z nás neuvědomuje. Formulují totiž náš charakter, rozvíjí osobnost, skryté talenty, připravují nás pro krizové situace a především nás nutí zachovávat si chladnou hlavu, neboť nám v opačném případě uštědří nepříjemný políček. Právě proto se domnívám, že pokud by neexistovaly, těžko bychom byli tak soběstační, odhodlaní a především sví.

Tvrdí se, že za naši "dospělost" můžou naši rodiče, učitelé a blízcí. Já osobně zastávám ten názor, že za to může náhoda - tedy skrytá síla života, co je vždy nevypočitatelná a především nepředpověditelná. Mnozí mi možná budou oponovat, že na nás mají jen minimální vliv, ale vezměme si třeba příklad u našich prarodičů či starších generací, kteří strávili část svého života v boji. Ať už ve válce, v partyzánském odboji nebo alespoň na území, kde přímo sršela válečná atmosféra. Tehdy šlo o náhodu, že vlastně přežili. Pár centimetrů vpravo a kulka by jim provrtala hlavu namísto toho, aby kolem nich jenom prosvištěla. Nevhodné slovo a štábní policie je mohla zastřelit za vlastizradu. Nebo stačilo stát na nevhodném místě ve špatný čas a mohl je strhnout rozzuřený dav. Alespoň já to takhle vidím.

Abych tedy uvedl svou myšlenku na pravou váhu. Myslím si, že právě náhody nám určují směr, kterým se naše životy uberou, jací budeme nebo čím budeme. Zda naše budoucí rodina bude vypadat takto, pokud se rozhodneme pro onoho partnera, nebo onak, jestliže zasáhne právě "nepředvídatelná" a řekne ne.

Proto je dle mého úsudku zcela oprávněné ji nenávidět, milovat, obdivovat či se nad ní v tichosti podivovat. To jediné nám také zbývá, když nevíme, kdy zrovna zakročí. Může to být klidně právě teď, za pár minut, nebo až za hodně dlouhou dobu. Pouze ona určí, kdy se ukáže.