Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Právě se ocítáme pod vrcholem hory Olymp. Samozřejmě si neodpustím otázku na svého kamaráda: "Jak se těšíš na výstup?" Nadšeně mi odpovídá: "Těším, a moc, už abychom byli na cestě!" Mohutnost hory mi vyraží dech. Na první pohled pochopím, proč ji staří Řekové považovali za sídlo bohů. Ten pocit se těžko vyjadřuje slovy. Chcete-li spatřit zezdola vrchol, museli byste být ptákem a vyletět vysoko nad mraky a stejně byste ho nedosáhli.
Spolu se skupinkou odvážlivců se vydáváme směrem k vrcholu. Jeden za druhým ťapkáme směrem vzhůru jako trpaslíci pospíchající za Sněhurkou. Všude okolo nás postávají vysocí zelení přátelé. Připadáte si jako v jiné době. Nikde žádný hluk, domy. Klid a mír kolem vás. Pomalu klesá ručička teploměru. Krajina náhle mění vzhled. Kde byli před chvílí zelení přátelé, je náhle pusto a smutno. Nikde nic, jen holá matička země. Výstup začíná být náročnější. Někteří zjišťují, že podceněli své síly a raději zůstávají v místní hospůdce. Najdou se i odvážlivci, kteří pokračují dál. Nezklamu vás, zůstávám mezi nimi. Bojovník se nikdy nevzdá bez boje. Začínám zjišťovat, že moje oblečení a obuv je silně nedostačující. Ale sníh v Řecku jsem opravdu nečekala. Boty vám podkluzují, kolem vás je mlha. Nevidíte na krok. Jdete směrem vzhůru. Jste stroje. Jít, zastavit, čekat na opozdilce, jít, zastavit, vrazit do člověka před vámi, a tak pořád dokola. Kolotoč, co vás pronásleduje celou cestu. Ztrácíte naději, vrchol nikde. Boty vám stále více podkluzují. Nevidět své boty a člověka před vámi, připadali byste si opuštěně. Pokud si myslíte, že nic horšího už vás nepotká, tak se pletete. Najednou se zvedá vítr se sněhem. Jdete vánicí. Každý krok je namáhavější a namáhavější. Každou chvíli někdo vzdává boj a míří směrem dolů. Je to o vůli, jít a zdolat tento vrchol. Konečně. Díky mlze si ani nevychunáte výhled směrem dolů. Vyndávám foťák a fotím pár odvážlivců, co dosáhlo vrcholu a sáhlo si na pokraj svých sil. Ale ten úžasný pocit za to stojí, cítíte se silní a velcí. Takhle se musel cítit Prometheus, když sem vyšel, aby uloupil bohům oheň. Zanedlouho míříme zas dolů. Cesta dolů je mnohem horší než nahoru. Kloužou vám boty a vy se neustále ocitáte na zemi. Ten pocit bezmoci nelze ani popsat. Když do toho přijde vítr a vezme vám vaši oblíbenou čepici, to je poslední kapka. Kdosi mě utěšuje: "Bohové si vzali svůj dar." Zrovna moji čepici ale nemuseli... Konečně zdoláváme sníh a jsme opět na pustině a kamení. Blížíme se k místní hospůdce. Nejspíš jsme toho neměli dost, nebo jsme blázni - běžíme s kamarádem jako o závod dolů. Nohy nám podkluzují po kamenech, máme strach, že spadneme dolů a už nevstaneme, ovšem zároveň nám proudí krví adrenalin, jenž nás popohání kupředu. Těžce se to vysvětluje. Vidíte kolem sebe odvážlivce, co kráčejí vzhůru. Jejich udivené pohledy na blázny, co běží dolů, stojí opravdu za to. Jste někdo. Síly vás neopouštějí, prostě běžíte a nic víc. Najednou se ocitáme pod vrcholem, odkud jsme ráno vycházeli. Je to neuvěřitelné a já můžu prohlásit, že jsem zdolala horu Olymp, obětovala jsem bohům a navíc ještě část hory doslova seběhla dolů. Kdo tohle může říci? Kdo byl zároveň u moře a viděl sníh? Kdo tohle nezažil, těžko pochopí, co mám na mysli. Tohle je zážitek na celý život a ovlivnil všechny členy naší expedice. Zmíní-li se Řecko, všem se okamžitě vybaví Olymp.