Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je snadné dopravit se do Kuřimi. Cesta vede vlakem nebo autobusem. Tak jako tak je konečná na železniční stanici. Odtud stačí pár kroků co se vejdou do deseti minut. Nakonec už nás dělí od budovy Sokolovny jen hlavní silnice...
Zadní vchod vedoucí k umělé stěně je nevlídný. Plechové dveře a za nimi šero. Úzké, dřevěně schodiště vede k dalším dveřím. První menší místnost slouží k odložení obuvi. Žebříkem je propojená s dalším prostorem, kde jsou skříňky na oblečení.
Největší místnost do poslední chvíle skrývá svou nádheru. Ihned nás osloví její nezaměnitelný pach. Mísí se zde vůně magnézia, lan, žíněnek, dřevěných stěn... Stovky různobarevných chytů jsou úplně všude. Na první pohled se může zdát, že rozložení barev je náhodné. Omyl! Různé barvy - různá obtížnost. Jejich umístění se neustále předělává, aby se pravidelným lezcům neokoukali.
Celá místnost připomíná pohled na zmačkaný papír zevnitř. Různé výstupky, převisy, stěny stoupající šikmo vzhůru. Jen část jedné ze stěn stoupá přímo kolmo vzhůru...
Na tabulce s otevírací dobou je napsáno 'otevřeno furt'. "Jak je to možné?" ptala jsem se majitele stěny, pana Dufka: "To je jednoduché. Bydlím nedaleko a na tabuli je také moje telefonní číslo. Každý příchozí může kdykoli zavolat a já jen dovezu klíče..."
Pouštíme se chytů. Jen neradi sundáváme sedáky, "lezečky". Čas rychle utekl. Nejsme místní a za chvíli nám jede poslední spoj.
S dobrým pocitem uvolnění jsme opustili budovu. Bylo to jako návrat z jiného světa. Hlavami nám víří myšlenka: "Jak asi budou rozmístěny chyty na druhé největší stěně v republice příště?" Nechme se poddat!