Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl to takovej ten páteční večer, kdy se vracíš z knajpy...tam, kdes probral všechny svoje problémy, jak tě štve práce, kterou děláš a která tě nebaví, jak to máš doma blbý, že s tvojí starou už to není, co bejvalo. A pak se takhle plahočíš domů a přemejšlíš, že už možná ani nevíš, kam jdeš, protože seš tak vypitej, že je ti všechno jedno. Pak ji uvidíš. Holku z tvýho baráku, mladou, pěkně rostlou, holku, kterou když vidíš, tak slintáš, holku, kterou vždycky, když s ní jedeš výtahem, okukuješ a představuješ si, co všechno bys s ní dělal, holku, na kterou vždycky myslíš, když se chceš udělat. Nenapadne tě, proč tak pozdě večer vychází z baráku, ale napadne tě, že bys s ní mohl dát řeč. Zastavíš ji. Ona se podiví a slušně tě pozdraví jako vždycky. Je fakt milá a mnohem přitažlivější než kdy jindy. Tak si s ní povídáš a jdete si sednout do blízkýho parku. Ona je vstřícná, jelikož tě zná a potkává dost dlouho, nepřijde jí na tom nic divnýho. Tebe napadne, že je fakt chytrá a svěříš se jí se všema těma věcma, co tě tíží. Ona se ti snaží pomoct, nalézt nějaký řešení. Jenže ty seš prostě moc zpitej, že ji neposloucháš a radši sleduješ její svůdnej dekolt, to, jak se uculuje, jak se Tě párkrát omylem dotkne a prostě si vzpomeneš na ty svoje představy. Rozhodneš se, že se jí dotkneš, tak jí položíš ruku na stehno. Ona se vyleká, ale pořád si myslí, že seš moc opilej a dezorientovanej a prostě to přejde a mluví dál. Jenže pak jí opět položíš ruku na stehno a ona se vyškubne. Chytneš ji a snažíš se jí políbit. Takovou ránu si dlouho neschytal, obzvláště ne od ženský. Rajcuje Tě to a chytneš ji zas, jenže se ti smekne ruka a ona začne utíkat. Seš tak opilej, že nemáš zábrany, proto ji doženeš a strhneš na zem, zalehneš ji a ona se jen bezmocně cuká a snaží se dostat pryč. Pak ji začneš líbat a osahávat přesně, jak ve svých snech, začíná se ti tahle hra na znásilnění líbit, jenže tobě nedochází, že to není sen, ale realita. Vnikneš do ní. Řve, prosí, žadoní, nadává, kope, kouše, škrábe, bojuje. Ty toho nedbáš a jdeš si krutě za svým. Uděláš se a možná tehdy trochu vystřízlivíš a na malej moment ti dojde, cos udělal. Zpanikaříš. Začne říkat, že tě udá, že tě nechá zavřít... Vyděsíš se. Napadne tě zabít ji. Jenže nemáš na to, abys ji uškrtil, abys ji něčím uhodil. Jediný, co ti v ten moment přijde vhod, je malej potok, kterej parkem teče. Odtáhneš ji za vlasy k němu. Docházejí jí síly, je tím věčným bojem, řevem a bolestí už vyčerpaná. Ponoříš její hlavu do potoka. Vzpírá se jen chvíli. Pak ji pustíš. Strčíš jí do vody celou a doufáš, že ji proud někam unese. Někam daleko, daleko od Tebe. Tak jako necháš plout svý problémy a zaháníš je chlastem, tak necháš plout i jí, tvůj největší problém a hřích...daleko, daleko od sebe.