Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dole pod jeho nohama jezdila auta. Řidiči využívali tmy a relativně volné vozovky k adrenalinové jízdě. Kdyby se kdokoliv dostal do jejich cesty, s nadějí na přežití by nemohl ani v nejmenším počítat. Seděl na zábradlí železničního mostu vedoucího přes čtyřproudovou dálnici. Mladý, sotva devatenáctiletý kluk s prázdným pohledem pozoroval objevující se a zase mizící světla aut. Připomínaly mu všechny šťastné chvilky jeho života. Objevily se, na pár cenných okamžiků osvětlily jeho mysl falešnou nadějí a opět zmizely ve tmě. Ale rány zůstaly. Chlapcova slabá podzimní bunda se odevzdaně nechala ovládat mrazivým větrem, který se zakusoval do každého milimetru kůže, svou chladnou dlaní ho drsně hladil po tváři a jako šílenec si pohrával s jeho havraními vlasy. Ale on nic z toho vážně nevnímal. Zahleděl se do dáli. Po levé ruce mohl vidět černé město osvětlené spoustou malých zlatých světýlek, ale to ho nezajímalo. Na druhé straně od romantikou sálajícího města nebylo zdánlivě nic. Ale přesně tam směřoval jeho zrak. Mladík častokrát říkal: "Lidé dokáží vytvořit spoustu krásných věcí od emotivních symfonií až po super-rychlý sporťák, nic z toho se však nedokáže vyrovnat kráse přírody. Ta je dokonalá ve všech svých nedokonalostech." V té tmě se jen stěží daly rozeznat obrysy hustého lesa a vysokých hor, ale fantazie umí své.
Na tomto mostě neseděl mladík poprvé. V poslední době zde trávil čím dál více času. Doma ho nečekalo nic dobrého. Nuda, učení a hádky rodičů nebo s rodiči. Spokojený se cítil ve své posteli, kdy neměl žádný důvod zůstávat myšlenkami v realitě a v oblasti nám již dobře známého mostu. Potuloval se v jeho okolí, tmavými lesy, kolem malých zamrzlých rybníků i po železničních kolejích. Svým způsobem mu připomínaly celý jeho dosavadní život. Stále stejná dlouhá cesta. Nemohl se zastavit, protože by ho za chvíli srazil vlak, a tak pokračoval pražec po pražci. Doufal, že brzy příjde nějaká zatáčka, která změní směr jeho života a odhalí i něco dobrého, ale zatáčky opět rychle mizely v dáli a byla tu zpět ta stará známá rovná trasa. Nelze s tím nic dělat. Je to jako byste padali hlubokou černou propastí života. Snažíte se, zběsile mácháte kolem sebe rukama ve snaze zachytit se byť jen malé větývky, ale zbytečně. Všechny jsou moc krátké, kluzké nebo křehké, a tak stále padáte. Zdá se že nekonečně dlouho.
Tak nějak se chlapec cítil...ještě včera. Dnes se rozhodl vyskočit z jedoucího vlaku.