Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Julie se nepřetržitě přehrabovala ve své sportovní tašce. "Asi něco hledá," pomyslela si Rebeca. "Můj váček! Kde je můj talisman? Kam jsi ho dala ty zrádkyně?" "Já ti ho nevzala. Vůbec jsem se ho nedotkla," bránila se Becky. Ale Julii to nestačilo. "Co jsi s ním udělala? Okamžitě mi ho dej, nebo..." nestihla dokončit větu, protože ve dveřích se objevila paní Simmonsová. "No, kde jste děvčata, už dávno máte být nachystané ke startu! No, co hledíte? Pojďte za mnou! Rychle!"

Na startu bylo připraveno šest běžkyň, mezi nimi i tři největší favoritky z Royal High school. Zatímco všechny holky se připravovaly a rozcvičovaly, Rebeca pochopila, že Julii musí pomoct. V myšlenkách ji přerušil rozhodčí: "Připravit ke startu!" Ještě si protřepala nohy a už zaujala startovní pozici. "Pozor! Start!" Zazněl výstřel a všechny závodnice vystartovaly. Becky viděla, že Julie je bez svého talismanu ztracená. Viděla, že její koncentrace je tatam. Ztrácela tempo. Nebyla to ta Julie, která vždy plně koncentrovaná a soustředěná běžela svým tempem. A o nějakém elegantním běhu se nedalo mluvit. Bez talismanu byla ztracená.

Becky věděla, že celý závod takovýmto tempem nemůže uběhnout, ale přesto zrychlila. "Co tam ta holka dělá?" ptala se sama sebe trenérka Simmonsová. "Co blbne? Ještě není čas, aby zrychlila." Ale Becky přesto běžela čím dál rychleji. Julie byla sice deset metrů před ní, ale obávané trio ji postupně začalo předbíhat. Teď byla od Julie vzdálena osm metrů, teď pět. Na tribuně mezi stovkami diváků seděli i Juliini přátelé: Krissy, Filip a Ryan. "Podívejte se na ni, chce ji rozdrtit jako při tréninku!" ukazovala na Rebecu rozrušeně Krissy. Filip, její kluk, souhlasně přikývl, ale Ryan, který si to nemyslel, odporoval: "To ne, podívejte se!" Všichni tři se zahleděli na Rebecu, která teď běžela vedle Julie. "Myslím, že jí udává tempo, něco jako metronom," ozval se Ryan. A opravdu. Becky nebyla zvyklá na Juliino tempo, ale držela se vedle ní a z posledních sil hlasitě počítala: "Raz, dva, raz, dva..." "Pamatuješ Julie? Soustřeď se, jsme Numero Uno, ty a já, teď to těm třem nandáme, nemyslýš?" Julie se dostávala do tempa. "No ne!" ozvala se paní Simmonsová. "Držte se Becky!" Rebeca už nemohla. "Běž!" křikla na Julii, která už opět v běhu našla svou eleganci a rytmus. "Běž!" zařvala. Cítila, jak se jí podlamují nohy. Zakopla. Spadla na zem. Z odřených kolen jí crčela krev, ale to nevnímala. Upřeně sledovala Julii, která dvě sekundy před její soupeřkyní protrhla cílovou pásku. Dokázala to! Celý stadion propukl v hlasitý jásot. Ale Julie to nevnímala, z jejích očí tekly slzy. Nebyly to slzy smutku, ani radosti, byly to slzy vděčnosti. Patřily Rebece.