Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi jsme byli nejmocnější armádou, která mohla být pánem celé Evropy. Kam jsme přišli, tam se třásli, klepali se hrůzou a poslechli nás, když jsme jim něco přikázali, dokonce nám i lichotili a podstrojovali. Každý jiný voják, který nás spatřil, zpanikařil, viděl mocné bojovníky, se kterými se nemůže rovnat. Nikdo nás nemohl porazit, ačkoliv jsme často utrpěli velké ztráty, avšak i přesto jsme hrdě a neochvějně šli dál. Nic nás nezastrašilo. Až se proti nám postavil protivník, jehož jsme porazit nedokázali. Nebyl to člověk, ani zvíře, vypadal neškodně, avšak byl horší jak ten nejžhavější oheň. Sekal nám prsty a nosy, zůstávali jsme na místě a srostli se zemí. On, generál Zima, zničil skoro nás všechny. Spolu s armádou, která si s ním tykala, byl neporazitelný. Mohli jsme jen jedno: ustupovat, ustupovat a zase jenom ustupovat, dokud nám nedošly síly...

Už dávno jsme opustili zem Slovanů, mnoho z nás při tom stažení padlo, zbylo nás jen pár, a v poměru s přesilou mocné armády jsme se nacházeli ve značném mínusu. Všechna dobytá území jsme v několika měsících ztratili a nyní už ztrácíme už i svoje vlastní, svou vlast. Nakonec jsme se dostali zpátky do hlavního města. Místo, jež bylo naším posledním, co nám ještě patřilo.

Avšak ne všichni vojáci dokázali vydržet až do konce a raději zahodili své pušky. Šli do zajetí, nebo prostě jen utíkali. V metropoli už bylo jen pár nadšenců, kteří si ani neuvědomovali, jaká proti nim stojí přesila, snad z toho ještě neměli rozum. Ale když jejich milovaný vůdce zemřel, už i oni odhazovali zbraně. Porazili nás. Z našeho hlavního města zbyl jen popel, nad kterým ještě oni vyvěsili rudou vlajku jako symbolický konec domnělé tisícileté říše.