ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.76
Hodnoceno: 21x Prosím, ohodnoť práci

Šťastný den otroka

Dnes je mi přesně patnáct let. Pro někoho by to byl slavný den, ale pro mě tomu tak není. Vyrostl mi totiž první vous na mé tváři, což mne ihned klasifikovalo jako dospělého.

Jistě si asi říkáte, že to není nic strašného, ale to neznáte zákony a obzvláště práva, která se vztahují na tento kraj. Každý, komu vyraší první chloupek, je považován za bojeschopného a tím pádem se může zapojit do jakéhokoliv tažení, turnaje nebo jen boje. To platí pro prosté občany - urozené, kteří mají prakticky možnost nad vším rozhodovat, ale i chudé prosté lidi, jež žijí z nouze a obdělávají si někde to své políčko. Avšak ne pro nás. Ne, pro mutanty.

Ano, jsem mutant a tím pádem nemám stejná práva jako druzí. Jako druzí, co měli to štěstí a narodili se normální. Nechybí jim ruka, ucho, nemají znetvořený obličej nebo nejsou trpaslíky. Třebaže já měl to štěstí a narostly mi všechny končetiny, narodil jsem se jen s jedním okem, a to ještě s šilhavým.

Žiji tak se svým lidem, ovšem ne jako svobodný muž, nýbrž jako otrok. Spoután v okovech se probouzím každý den zavřený v malé bedně, co je mým domovem. S ostatními jedinci se znám díky tomu, že s nimi přijdu do styku při povinné celodenní práci v dolech, kde každou chvíli hrozí sesuv. Ale koho to zajímá, když nejsem člověk. Lepší by proto pro mne byla smrt než takový život, kdy nemohu dělat nic. Teprve tak bych dosáhl pokoje, kde by se mi nesmáli vesničané a neházeli po mně kusy kamení s tím, že jsem vyvrhel samotného pekla.

Říkáte si, proč jsem se jen nepokusil o sebevraždu, či lépe, proč mne moji rodiče neutopili? Sám nevím, asi jsem nenašel odvahy. Hádám však, že nebude dlouho trvat a stejně přijdu o svůj mizerný život. Čas vše ukáže. Teď se ale musím tvářit šťastně a především nadšeně, protože mi můj pán, otrokář, sundává potrhané smradlavé cáry hadrů, aby ukázal moji tělesnou zdatnost potenciálním kupcům. Je to šaškárna, ale dělat to musím - jinak bych nedostal jídlo a vodu. I když to také nestojí za pár slov.

"Beru je všechny, tady máš peníze a na nic se neptej. Vše se dozvíš z listiny. Jen si to přečti," povídá voják v plné zbroji naštvanému otrokáři, co kolem sebe pln zlosti bije kyjem do všech stran. Musí ale poslechnout. Proti rozkazům místního hradního pána nesmí říct ani slovo - tak zní zákon.

Stávám se tak "majetkem" někoho jiného. Proč? To mi zatím není zřejmé. Nejspíš skončím na nějakých krutých hrách, kdy mě hodí do jámy s dravou šelmou, kterou budu muset přemoci holýma rukama, nebo v lepším případě budu muset dělat kanalizační práci. Tehdy alespoň na mne nikdo nebude hledět skrze prsty a každý se mi kvůli smradu raději vyhne, než aby mi jednu natáhl. Zdá se, že ale nebudu mít takové štěstí. Před sebou mám mně podobné zařazené do šiku, hlídané po zuby ozbrojenými strážnými, kteří jim nedovolují jakoukoliv možnost na útěk či pokus o útok. Pravděpodobně by to i tak bylo marné, protože je jasné, že nikdo z nich v ruce zbraň ani nedržel.

"Drazí mutantští lidé, máte dnes to štěstí, že můžete v bitvě bojovat pro našeho pána a položit tak za něj svůj mrzký život. V případě, že se pokusíte utéct, zemřete. V případě, že zahodíte nebo upustíte svou zbraň, zemřete. Pokud se rozhodnete jakkoliv vzdorovat mým rozkazům, zemřete. V případě, že přežijete krutou bitvu a vítězství bude na naší straně, bude vám darována svoboda a život, o kterém se vám ani nesnilo. Teď vyrážíme!" zavelí muž na statném grošákovi a za zvuku dunivého rohu se dáváme do kroku.

Dusot nohou je nám jediným zvukem, neb nikdo se nedováží promluvit a ani otočit. Vidíme tak jen jediné - to, co máme před našima očima. Rozsáhlá pláň plná drsného terénu, jež nám drásá naše holá těla. Jak dlouho, to je otázka.

Konečně přicházíme k masivnímu kopci, na němž se tyčí na pohled nedobytná pevnost. Hlasitě polknu a sevřu pevně násadu svého kopí, co mi bylo svěřeno. Příliš nevěřím tomu, že bych přežil. Proč taky, když jsem mezi prvními, co zde stojí. Už je totiž jasné, jaký zde mám vlastně účel. Jsem jakousi lovnou kořistí, kterou se má nasytit vlk, aby nesežral ostatní. My, mutanti, jsme tou potravou, co má utahat a především unavit protivníka. O nás se slavné písně psát nebudou. Asi se o nás ani nezmíní. Proč taky. Pochybuji, že by někdo chtěl číst o tom, jak se netvor postaral o to, aby dobyl nedobytný hrad. Zní to přeci jen komicky a nepravděpodobně.

"První linie útok!" zařve velitel a všichni postižení se tak dávají do běhu. Kolem nás sviští šípy, které mnohé zbavují té tíhy a především neúprosného břemene života otroka. Já to štěstí zatím nemám. Dostanu se tak až k místu v hradbách, kde katapult dokázal vytvořit natolik velký otvor, aby jím prošlo několik lidí naráz. Zde má cesta také končí, neboť se stávám "potravou" jakéhosi rytíře, co mne svým obouručním mečem probodne jako list knihy. Následně se s řevem pouští i do ostatních.

Padám k zemi, ale s úsměvem na tváři. Konečně. Dnes je můj šťastný den. Přesto má cesta ještě nekončí. Ještě ne. Můj čas se krátí, ale ne tak rychle, jak bych chtěl.

Ještě spatřím i prosté nadšence a náboženské fanatiky, kterým bylo přislíbeno, že se podílením na útoku dostanou do nebe. Jsou to především prostí venkované a burani. Cháska a veškerá spodina. Dokonce se mezi nimi najde určitě i pár zlodějů, zabijáků a jiných podivných existencí. Ti se sice dostali o něco dále, ale taktéž padají k zemi mrtví. Dohnal je k tomu jejich fanatismus.

Poslední, kdo se vrhá do víru boje, jsou rytíři. V plné plátové zbroji je nemožné je jakkoliv oslabit. Navíc je protivník natolik zesláblý, že přeci jen podlehne a pevnost je tak dobyta. Radost a veselí ovšem už sledovat nemohu. Obraz je již tak rozmazaný, že nerozpoznám, kdo je útočník, a kdo obránce. Dokonce i zvuky slábnou. Už tady nejsem. Obestoupila mě tma. Umírám. Umírám, ale šťasten.
Jsem mrtev.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Pavel Dovhanič, 10.01.2014

   
­­­­

Diskuse ke slohové práci
Šťastný den otroka







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­