Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hlemýždím tempem se blížím po rozžhavené silnici směrem k poslednímu osídlenému městu. Písečné duny vytrvale utočí na vozovku, poslední lidský výtvor, který tu po nás zbyl. Snaží se ji pohltit stejně jako všechno kolem. Lidé už vzdali ten marný boj a nechali téměř celý svět napospas tomuto živlu. Kdo by to řekl před lety, že se k vodě, vzduchu, půdě a ohni přidá i písek, vždyť jde jen o nicotná zrnka, kterých se zbavíte tak lehce. Kdo by čekal, že celá masa této hmoty doslova zasype všechna města a zahubí bez slitování vše, co dovoluje člověku přežít na této kdysi tak překrásné a rozmanité planetě.
Samozřejmě, že za všechno je zodpovědný člověk, také kdo jiný dokáže tak bezohledně zacházet se životním prostředím? Celá staletí věděli o tom, že jejich činy budou mít v budoucnosti hrozné následky pro další generace, ale nenašel se nikdo, kdo by s tím něco udělal. Jsme jediní tvorové široko daleko, kteří dokážou vyvodit důsledky ze svého jednaní, tak proč nemyslel někdo na to, že svým konáním si postupně ničí jediné místo, kam se může uchýlit a strávit tam šťastný a spokojený život? Jak jen mohly zvítězit moc a bohatství nad tak silným pudem, jako je záchrana jediné planety, na které se dá žít? Sobeckost, to patrně jediná vlastnost, která se nám tu nabízí.
Proč se zasazovat pro něco, z čeho pro mě nekouká žádná odměna?
Proč zachraňovat svět, když čas pro mě vymezený již brzy skončí a radost z něho připadne někomu jinému? Zdají se vám tyhle úvahy šílené? Jak jinak vysvětlíte tedy počínání našich předků? Mají vůbec právo, aby se jich někdo zastával, když oni by pro nikoho nehnuli ani prstem? Vždy, když cestuji od města k městu a hledám posledních pár lidí, co přežili, aby se ke mně přidali a pomohli mi bránit společně naši poslední pevnost, napadají mou hlavu tyto myšlenky, které mě uvrhují do těžkého stavu deprese. Snažíme se jen zadržet všemožně něco, co se zastavit ani nadá. Všechna obranná opatření selhala, zábrany, přes které se podle vědců nemělo dostat jediné zrníčko písku, se zhroutily jako domeček z karet a s nimi se rozplynuly všechny naděje.
Je to už tak dávno, co se celý svět takřka obrátil naruby. Dalo by se i říci, že můj život úplně změnil směr, i když si nepamatuji, že by kdy nějaký měl. Ale nechme těch zbytečných keců, nač se pitvat v tom, co bylo a co se nedá změnit. Všechny jistoty se rázem rozplynuly a nezůstalo nám nic, co by nám dalo alespoň maličkou naději. Jsem sama, sama ve světě, kde kdysi žilo přes deset miliard lidí, kteří se k sobě i přes tu zkázu, která naši planetu postihla, chovají hůř než divoká zvířata přežívající na okrajích rozlehlých pouští jen díky lidským mršinám, které pomalu pokrývají další vrstvy písku, dokud je úplně nepohltí. Ale nejsem tu proto, abych se zabývala tím, jak spasit lidstvo, které už je stejně zatraceno a jejich konec se nedá nijak změnit, oddálit to ano, ale zvrátit ne. Kolikrát se ještě setkám při svých cestách s lidskou schránkou vyschlou natolik, že je mnohdy nesnesitelný žár slunce během vteřiny sežehne a zbude z nich jen pouhý prach. Skončím tak také jednou nebo mě skolí některý ze smrtelných virů, které se tu díky teplu šíří mnohem rychleji, než kdy bývalo zvykem.
Látka zakrývající značnou část obličeje se mi svezla dolů, nacvičený ale i přes to nedostatečně rychlý pohyb vyhublé ruky ji vrátil zpět na své místo, do krku se mi dostaly drobné částečky písku. Trvalo několik nekonečných vteřin, než jsem je vydávila. Snažila jsem se nemyslet na smrad, který nabýval na intenzitě a zvěstoval blížící se bezejmenné město. Jen siluety polorozpadlých zchátralých budov v dáli napovídají, jaká sláva je v minulosti doprovázela. Kéž bych žila tehdy, kdy se všechno zdálo tak dostupné a jednoduché ve srovnání s přítomností. Už odmalička mě fascinovaly obrázky ze starých knih, které se dochovaly.
Ploužím se po rozžhaveném asfaltu, končetiny se mi zdají každým krokem těžší a bolest v chodidlech nabyla na intenzitě. Zastavila jsem. Dopadla jsem na hrubou látkou pokrytá kolena a odřela jsem si je do krve. Na oblečení se mi objevily rudé kapičky, které okamžitě zaschly díky teplotě vzduchu a zbarvily se dohněda. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych mohla pokračovat v cestě. Už to nemůže být tak daleko, možná již brzy zchladím své oschlé bezbarvé rty v takovém luxusu, jako je doušek vody. Vydechla jsem při té představě, dodalo mi to síly k další chůzi. Po dalších krocích jsem se však opět svezla k zemi, moje tělo pohltila nesnesitelná bolest, dovolila jsem si na chvíli zavřít oči, už se mi je nepodařilo znova otevřít...