Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"So, so you think you can tell..." gramofon pod silnou pokrývkou prachu praská a chvíli jemně bzučí, avšak tato píseň, známá snad celému světu, to celé brzy přehluší. Kdo by neznal tu čtveřici frajerů, co světu ukazují dodnes svoje umění, pro některé lidí nepochopitelné.

Vždycky jsem byl divnej chlapeček. Netahal jsem kačera, nehrál jsem si s autama a nezlobil jsem paní vychovatelky. Já se jen přitrouble usmíval a chodil za holkama. To mi samozřejmě nezůstalo. Jak tu teď ležím na posteli a poslouchám gramec, uvědomuju si, že jsem divnej a nudnej. Sakra stereotyp. Každej den stejnej, až na práci, ta mi pěkně motá hlavu, ale to motá asi každýmu psychiatrovi. Když už jsem nebyl jako ostatní uličníci, tak jsem se aspoň učil. Jo, rád poslouchám problémy ostatních. Ale co ode mě odešla Sandra, jsem jako zombie. Proč? Dal jsem přednost práci a nejel s ní na hory. Postupně začínám s těžkým srdcem zjišťovat, že ty její blond vlasy a modrý oči mi nebudou chybět. A co já v šestadvaceti, sám v bytě. Zhasnu a...

Tmavý pokoj teď omývají paprsky ranního slunce. V nejvíce prosluněném rohu kouká zpod lehké deky zacuchaná stříška vlasů a na druhém konci nekonečné pokrývky vykukuje chodidlo urostlého muže. Nejprve sebou opatrně cukne, poté otevře téměř havraní oči a promne si je. Chvíli leží a upřeně kouká do stropu. Odkryje pokrývku a hbitě se vyšvihne do sedu. Hluboce se nadechne a jde rozhrnout závěsy. V ostrém slunečním světle se zřetelně rýsují všechny části jeho těla. Přirozeně široká ramena navazující na svalnatá napnutá záda, hýždě, schované pod černými trenýrkami, a nohy, které znají běh dvakrát týdně. Stojí u okna už delší dobu a pozoruje dění venku. Jako každý den nezpozoruje nic nového. Upaží ruce, aby se protáhl a loudavě jde do koupelny, kde postupuje k dalším fázím každodenního života.

"Dnes bude náročnější den než obvykle. Pět schůzek, finančák a bráchovy narozky. Kamarádovi Martinovi se zabila loni v autě přítelkyně. Skvělá holka. Po roce se to lepší. Naštěstí má ve mně oporu. Dokonce jdem zítra po dlouhej době zase na kulec."

Hodí na sebe triko, povytáhne kraťasy a nazuje kecky. Venku nasadí pilotky a nasedne do kovově modrého Peugeota. V zrcátku "ulízne" své vousy a vyráží do nemocnice, kde má za rohem ordinaci s bílou cedulkou: Psychologie, Petr Schwarz.