ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.00
Hodnoceno: 1x Prosím, ohodnoť práci

Pršelo, když...

...jabloň již nevydržela nápor vichru. Poslední chorál se vyřinul z jejích útrob, než se zřítila k zemi. Sic tlumena závěsem, skrze hustý déšť prosvítá měkká záře. Nelze ji přehlédnout. Stejně jako rýsující se siluetu naproti oknu, pohodlně usazenou v proutěné lenošce potažené květovaným vzorem. V rukou tiskne čtvrtku papíru s rozpitým inkoustem. Vzpomíná. Na mládí, léta studií v Římě a na ni. Na tu, jejíž silueta se rozplynula jako dým, avšak stále kdesi existuje uvnitř jeho mysli.

Nezapomněl. Zapomenout ani nechtěl. Ublížila mu, to ano, avšak vyrůstal za války, v době, kdy byl ten nejvyšší čas pro odpouštění. Alespoň něco mu válka dala, avšak sebrala toho ta jedna vraždící děvka daleko více. Prarodiče, dětství i veškeré ideje. Sotva pár let po anšlusu byli prarodiče zatčeni za velezradu vůči Říši. Nejbližším vlakem byli deportování do Mauthausenu. Každý vyfasoval po jednom pruhovaném mundúru a zeleném trojúhelníku na něm našitém. Nevrátil se ani jeden.

Temné nebe rozčísl blesk. Cukl sebou. Usnul, avšak hrom jej rychle probudil. Zadíval se na papír v dlani: "(...) Budu na tebe čekat zítra v šest u di Trevi, ano, miláčku? Líbá S. L." a nemohl zastavit příval vzpomínek. Tlačily se dovnitř vychládající místnosti jako noční můra. Zapomněl přiložit do krbu. Sundal ze sebe teplou deku a chvatně přikročil k rozdmýchávání oharků. Šlo to snadno. Doufal, že jej senilita přejde. Nemůže na ni přeci opět myslet. Vzpomínky se draly na svět.

+++

Krutá realita rána po noci v divadle. To bylo naposledy, co jsem o Sáře slyšel. Nechala mi pode dveřmi na koleji dopis. Zbylo mi z ní pouze pár spěšně napsaných písmenek. Aprílový deštík je rozmočil. Stále však bylo možné přečíst vzkaz. Prý se k večeru sejdeme u fontány všech romantických duší. Mé srdce zaplesalo. Uvidím ji, tou prostou větou jsem se konejšil po celý den. Hodiny ve škole se vlekly. Celý nedočkavý jsem krátce před šestou nasedal na kolo, abych mohl být s ní.

O to větší byl můj šok, když u di Trevi nestála. Nesetkali jsme se toho večera ani žádný večer následující. Útěcha, že ji snad ještě potkám, mi byla vším. Snad ještě jedenkráte jsem ji zahlédl koutkem oka v metru. Byla to však má Sára, anebo naprosto cizí osoba? Bouřné léto 1962 pohřbilo pravdu do svého nitra. Čtyři roky poté, co mne opustila a neřekla ani sbohem... Jak mi to jen tehdy mohla udělat? Milovali jsme se vášnivě. Já student z Rakouska, Christian Eichel, ona Sára Luzzi, ta nejkrásnější pouliční malířka, kterou jsem kdy viděl.

To, co mezi námi přeskočilo, nebyla jiskra, byla to přímo vatra. V červenci jsem v dešti spěchal ze školy, když tu jsem ji spatřil. Stála schoulená se svým obrazem pod okapem. Chránila to dílo celým svým roztřeseným tělíčkem, aby přestálo přeháňku bez úhony. Nabídl jsem jí svůj plášť, aby chudinka nenachladla. Řekl jsem, že mi jej může donést příští den na kolej a rychle jsem načmáral svoji adresu na kousek papíru.

Dvě krátká melodická zaklepání na plechové dveře mého stísněného pokoje. Přišla. Letmo jsem zavadil pohledem o hodinky. Za deset pět. Hotové ranní ptáče, pomyslel jsem si. Plné rty a krátké vlasy vonící po terpentýnu. Malířka tělem i duší, drobné postavy, útlý pas ovinut páskem od kabátu. V rukou třímala můj plášť. Sklopené oči odhalovaly její stud. Jako by snad zapůjčení kousku oblečení bylo kdovíjakým prohřeškem. Podávaje mi to, co mi patří, střetly se naše zraky. Ach, ta nádhera. V jejích očích by se dalo utopit. Dva temně hnědé lískové oříšky. Vyzařovalo z nich tolik emocí, energie celého světa. Její tváře dostávaly pomaličku nádech malin. Snad by byla raději neviditelnou. Spěšně mi poděkovala a měla se k odchodu. Byl bych ji nechal jen tak odejít. Ještě jsem nesnídal, a proto mne nenapadlo nic lepšího než prohodit, zda by se mnou nezašla na kávu. Odmítla. Vymlouvala se, že spěchá do práce. Jako by snad měli pouliční umělci pevnou pracovní dobu. Přemluvil jsem ji. Jen jedno rychlé kafe, kafe v rovných pět nula nula, nic víc.

Stačilo na sebe hodit právě donesený plášť, nazout boty a zamknout dveře. Přistihl jsem se, že jsem nervózní. Tak prostý úkon, jakým je zamčení dveří, mi náhle připadal nesnadný. Upadly mi klíče z rukou a uprostřed spících kolejí udělaly neuvěřitelný rámus. Jindy bych se modlil, abych nikoho neprobudil. Avšak dnes?
Konečně zamčeno. Nabídl jsem jí rámě, jakmile jsem spatřil, jak se jí třepou kolena. Nabídky využila. Žádné další přemlouvání. Měla zmrzlé prsty, když jimi zavadila o vrchol mé dlaně. Nebylo se čemu divit, zvenčí se k nám vkrádala syrová zima, když jsme se chodbou blížili na ulici.

Do kavárny to nebylo dál než pár kroků. Tenkrát bych však dal cokoli za delší procházku. Navrhl jsem, že bychom mohli posnídat v kavárně na náměstí. Zdůvodňoval jsem to chutnější nabídkou nápojů. Troška lží přeci neublíží. Ne teď, když se člověk propadá do čehosi, odkud není úniku. Zamiloval jsem se.

Ani jsem si nevšiml, že začalo svítat. Dali jsme se do hovoru. Její rty mne uhranuly. Nebyl jsem schopen soustředit se na slova, která z nich vyklouzávala na svět. Viděl jsem dva rudé půlměsíce, které čekají na to, až se jich někdo zmocní. Přál jsem si být tím, kdo si je přivlastní a nikomu je nedá, nepůjčí. Slova ke mně doléhala jako v ozvěně. Chtě nechtě jsem se musel vrátit do tvrdé reality. Reality, kde jsme dvěma cizími lidmi, dvěma jednotlivci. Reality, kde není žádné my. Hořké reality, kde bude na vždy pouze já a ona. Povídala, že mne prý vídávala často, jak jedu na kole. Blahoslavený dešti, nebýt tebe, nikdy bych si stydlivé malířky nevšiml. Až do včerejška jsem byl zaslepen pouze studiem. Žádná zábava pro mne nebyla. Pouze skripta, profesoři a věčné trápení se školou. Nikdy bych si nepomyslel, jak osamocený jsem byl. Za čtyři roky v Římě jsem si udělal pramálo přátel. Tu a tam jsme společně s kluky z ročníku poseděli nad sklenkou vína, o tom ale poslední měsíce nemohla být řeč. Měl jsem před sebou poslední rok studia, za žádnou cenu mě nemohli vyhodit jen proto, že neudělám zkoušku. Přeci jsem ty roky nedřel zbytečně...

Cesta z kolejí před kavárnu se zdála býti věčností. Tou nejsladší věčností, jakou jsem kdy jen ochutnal. Cedule Caffè a vůně čerstvě udělané kávy linoucí se zpoza prosklených dveří. Jako správný gentleman jsem dámě podržel dveře, aby mohla vstoupit. Museli jsme sejít po čtyřech schůdcích, podnik byl zařízen ve starém sklepě pod úrovní terénu. Posadili jsme se hned k prvnímu stolku se dvěma dřevěnými židlemi. Stačilo zvednou hlavy, abychom mohli pozorovat chodce na ulici. Roh místnosti osvětlovala cizokrajná lampa. Dodávala místnosti na útulnosti. Kromě gramofonu a jednoho každodenního hosta jsme tu byli sami. O majiteli kavárny bylo známo, jak zbožňuje impresionisty. Návštěvníky pravidelně vítal Debussy. Zaposlouchal jsem se do Rêverie - Snění. Jako bych se ode dnešního rána vůbec ze snění neprobudil.
Přišla krátce před pátou hodinou, neuběhla ani další půlhodina, pro mne však minuly celé věky.

Nebylo třeba dlouho přemýšlet, objednal jsem pro sebe ristretto. Šálek intenzivního aroma mi připomínal ji. Přitažlivost z ní přímo čišela, stačilo otevřít ústa a hltat. Byl bych schopen nechat se opájet celé dlouhé hodiny. S ristrettem se však musí šetřit, abyste neměli plnou hlavu pouze něho, pouze ní. Nechala si donést espresso. Povídala, že zbožňuje mléčné obrázky v něm namalované. Italové jsou v tom prý hotovými mistry.

Já blázínek se jí ještě nepředstavil. "Christian Eichel," říkám, podávaje jí upocenou dlaň, "těší mne."
"Sára," věnuje mi úsměv, "Sára Luzzi."
Ó, jak andělsky to zní. Sára Luzzi. Luzzi, Luzzi. Luzzi. Zní mi v hlavě ozvěnou.
"Nebýt včerejší přeháňky, sotva bychom tu dnes tak seděli." Asi jsem se pomátl na rozumu, bavit se o počasí, co mě to jen napadlo. Všechno jsem tím pokazil. Ta nádherná atmosféra se brzy rozprchne jako duha, když utíká před zatměním.
"Vidíte, pár kapek vody, a kolik škody nenadělá," odvětila.
Vše je zachráněno, duha nemizí, zůstává ve své oslnivé kráse. Polkla doušek kávy a na rtech jí zůstala kapička mléka. Ani ty nejsilnější řetězy by mne teď neudržely, abych nevysál mléčnou slzu s omamnou příchutí jejích rtů. Celou mysl jsem musel soustředit na procházející po ulici, nemohl jsem být tak nezdvořilý a na nečekanou ozdůbku její tváře netaktně upozornit, natož pak se na ni vrhnout přes celý stůl. Znali jsme se sotva pár desítek minut.

Díkybohu, chopila se další konverzace, na chvíli ve mně spoutala probouzející se zvíře. Nikdy bych byl neřekl, jak silné dokáží pudy být.
"Debussy," reaguje na linoucí se tóny z gramofonu, "má matka jej poslouchá snad každým dnem. Teď, co onemocněla, neustále jen polehává. Na čtení má příliš slabé oči, a proto od snídaně do večeře pouze mění desky na gramofonu. Před dvěma lety se nakazila tuberkulózou. Už to vypadalo, že bude v pořádku, avšak poslední dobou to s ní jde z kopce..."
Nechápal jsem, jak se mi náhle před očima otevřela. Člověk musí být opravdu hodně zoufalý, když se cizímu svěří s takovým trápením.
"To je mi opravdu moc líto," nebyl jsem schopen ze sebe dostat byť jen trošku empatickou větu.
"Takový už je život," pousmála se a v očích se jí zaleskla slza, "když psali z fronty, že otec zemřel, plakala jsem celé dny. Až později jsem pochopila, že to nejspíše byl osud. Kdo jiný by mohl být tak krutý?"
"Prarodiče mi za války odvedli do koncentráku, prý velezrada." Jak jen můžu srovnávat nesrovnatelné? Je jí sedmnáct, mně dvaadvacet, přišla o otce, matka jí nemůže být oporou, to ona tu drží rodinu nad propastí. Maluje, aby měly co do úst. Mně posílají každý měsíc rodiče peníze, abych se nemusel při studiu zbytečně zatěžovat.

Možná za to mohla válka, kterou jsme oba prošli, a vícekrát ji zažít nechtěli. Možná to byl osud. Zamilovali jsme se do sebe a nepotřebovali k tomu ani rok, ani měsíc. Stačil jediný okamžik. Strávili jsme spolu nejkrásnější měsíce mého života. Návštěvy divadel a muzeí nezřídka končily v mé tvrdé posteli na koleji. Štěstí nám však narušil převoz Sářiny matky do nemocnice. Tuberkulóza se jí natolik zhoršila, že nebylo nazbyt. Sára u ní trávila celé dny. Zpočátku jsem ji do nemocnice doprovázel. Musel jsem však zároveň docházet do školy, abych nebyl vyloučen. Byli jsme si postupem času čím dál více cizí...

Ani když se matka naplno uzdravila a mohla se vrátit zpět do domů, nezlepšil se náš vztah. Aby se s matkou uživily, musela zanechat špatně placeného malování a nastoupila jako uklízečka do muzea. Tu a tam jsem jí vypomáhal, jakmile jsem jen měl chvíli volného času. To nás dalo opět trošku dohromady. Vězela mezi námi však stále jakási propast, kterou nebylo možné jen tak snadno zacelit. Byli jsme více přáteli, méně milenci. Mohl jsem se snažit, jak jen to šlo, avšak bližší jsme si nebyli o nic více. Navrhla, že bychom mohli po dlouhé době navštívit divadlo. Vybrala Romea a Julii.

Druhý den jsem ráno nalezl pode dveřmi prostrčenou čtvrtku papíru. Její droboučký rukopis mi sděloval, že se večer uvidíme u fontány. Radoval jsem se, že je náš intimní vztah zpátky, propast zmizela... Byl jsem tehdy ale naivní dvaadvacetiletý student.
Nepřišla.

+++

Teprve až včera, sedmnáctého října 1977, jsem vše pochopil. Přišel mi dopis. Dopis, bez nějž bych měl Sáru za jeden velký omyl. Taková však nebyla. Napsala mi. Adresu jí dali na mé bývalé koleji, kde jsem musel uvést také svoje bydliště v Rakousku.

Jak jen jsem mi mohl za to vše tolik vinit, nenávidět ji? Pár hodin před tím, než jsme se tehdy měli sejít u di Trevi, seděla v sanitce, která odvážela její matku do nemocnice. Tentokrát to s ní vypadalo ještě hůř než kdy jindy. Zemřela během večera. Sára nebyla zletilá, den nato se stěhovala do dětského domova. Byt byl prodán mladému páru. Nesměla z domova ani na krok, jako by snad byla ve vězení, ne v náhradním domově. Ach, proklatá byrokracie!

Promoval jsem v květnu. Zanedlouho jsem odjel domů do Rakouska za svojí rodinou. Až o čtyři roky později jsem se nakrátko vrátil do Říma za starými přáteli. Procházeje ulicemi, kudy jsme spolu procházeli zaklesnuti jeden do druhého, nedalo mi to, abych nezazvonil na její byt. Otevřela mi mladá matka se řvoucím děckem v náručí. Ne, to přeci nemůže být ona... Nebyla... Řekli mi, že dcera bývalé majitelky žije kdesi v Miláně, ale kde, to nevědí.

Doufal jsem, že napíše svoji adresu. Proč by mi jinak posílala dopis, kdyby nechtěla, abychom se sešli? Mohl jsem však list papíru prohlížet ze všech stran. Zbytečně. Omlouvala se mi, prosila za odpuštění. Chtěla, abych pochopil, že ona za celou situaci nemůže. Nemohla, já vím. Ale... I dnes je pro mne obtížné pochopit, jak shoda náhod může být krutá. Proč zrovna my dva? Proč nám dvěma nebyla dopřána alespoň troška štěstí? Proč!? Mohli jsme spolu strávit život. Milovali jsme se. Jak kdyby snad to mělo být veškerou světskou radostí, již si pro nás osud přichystal. Kéž by tak přidala na závěr dopisu svou adresu. Těch pár písmenek by vše změnilo.

Nikdy jsem se neoženil. Žádná mi nebyla dost dobrá, když už jsem jednou poznal vášeň a lásku tak spalující, když jsem poznal Sáru. Sáru Luzzi, mého anděla, z jehož přítomnosti zbyla jen mlhavá vzpomínka. Rozplynul se.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Rony, 09.01.2021

    Ceska posta
­­­­

Diskuse ke slohové práci
Pršelo, když...







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­