Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsem Nikdo, ale říkejte mi třeba John. Žiji na poušti v Novém Mexiku. Mám tu svůj domov. Zrcadlo. Stojí hned u cesty - jediné cesty v celé poušti. Čekám tu, až půjde okolo nějaký poustevník. Pak budu dělat svou práci. Poprvé za život nebudu Nikdo. Už nebudu jen stín. Stane se ze mě odraz. Získám rysy onoho člověka, dostanu i jeho výraz. Jedinou jeho část mi zrcadlo neposkytne - srdce. Srdce, které by mi umožnilo změnit si jedno písmeno ve jméně. Nebyl bych už Nikdo, ale pan Někdo, pan s budoucností, ale bez minulosti.

Nudím se. Pozoruji schody - jediné schody v celé poušti. Hle! Po oněch schodech se plazí kdosi vyčerpaný, na kost vyhublý a dobrých pět dní dehydrovaný. Ruce, o které zapírá své drobné, do cárů oděné tělo, se třesou.
Poustevník se po několika dlouhých minutách doplazil až k zrcadlu. Zapřel se o jeho mohutný rám a za jeho pomoci se postavil na nohy. Když pohlédl svému odrazu v zrcadle do očí, padlo jeho zubožené tělo bezvládně na zem.

Po chvíli se poustevníkovy oči otevřely. Nikdo poprvé spatřil zrcadlo z jeho druhé strany, konečně měl srdce. Stal se z něj pan Někdo, jenž konečně poznal svůj osud. Jeho osudem bylo dokončit poustevníkovu pouť.