Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• krátká vypravovaná povídka ze života

"Tak co?" zeptala jsem se.
"Je nám to tak líto, opravdu, upřímnou soustrast!"
"Ona," nasucho jsem polkla, "ona umřela?"
"Je nám to strašně líto, nemohli jsme pro ni nic udělat!"
Tak strašně dlouho jsem si přála malou sestřičku, a teď je pryč! S obrovským knedlíkem v krku a nutkáním okamžitě se rozbrečet utíkám z nemocnice domů! Proč mi to naši neřekli? Proč mi neřekli, že Lili už nežije?

Je už to týden, a já pořád nepřestávám tesknit. Ještě jsem se ani jednou neusmála! Moc toho ani nenajím, prostě celý den ležím na posteli a dívám se na ten krásný obrázek! Je to Lili. Vždyť jí byly teprve čtyři. Proč tak malé dítě muselo umřít? Co je to za spravedlnost? Neustále si vyčítám, že jsem ji nechala jet na těch lyžích! Že jsem se za ní u našich přimlouvala, aby jí je koupili. Jí se ten sport tak moc líbil!

O rok později

Stále držím smutek. Dnes by měla Lili narozeniny. Bylo by jí už pět let. Jak ten čas letí. Maminka čeká miminko a já, i když miluji děti, to miminko nikdy nebudu mít stejně ráda, jako jsem měla Lili. Na mámu naštvaná nejsem, vždyť vím, že to pro ni musí být těžké, a tak jsem ráda, že je teď šťastná, ale přesto ve mě hlodá červík, který říká: "Jak mohla na Lili tak rychle zapomenout? Toto jí nikdy neodpustím!"

O sedm měsíců později

Už je to devatenáct měsíců! Miminka - ano miminka, byla to dvojčata - Rút a Martin jsou skvělá! Rút je úplně jako Lili. Pohodová, usměvavá a skoro nebrečí! Přesto ji nahradit nedokáže. Martin je pravý opak, neustále se vrtí, vrní a brečí. Když se dnes skláním nad jejich postýlkami, a dívám se, jak oba spinkají, konečně se mi za devatenáct měsíců vrací úsměv na rty. A i když ztráta každého blízkého je strašná, vím, že čas ji zahojí a zvlášť, když je kolem vás rodina a dvě tak krásná mrňata!