Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednou z příčin, proč velké lodě musí mít tak výkonné motory, je nutnost překonávání třecího odporu vody na lodním trupu, který vzniká při pohybu. Zdokonalování konstrukce trupů a zlepšování lodních šroubů vedlo k postupnému snižování tohoto tření - avšak jedním z nejlepších řešení je docílit co nejmenšího ponoru trupu ve vodě. Optimální je, když není ponořen trup vůbec.

Vozidlo na vzdušném polštáři, neboli vznášedlo, řeší problém odporu tím, že používá vzduchový polštář pod trupem. Po obvodu má poddajnou záclonu, která brání úniku vzduchu. Tyto dopravní prostředky vynalezl na konci padesátých let dvacátého století britský inženýr Christopher Cockerell. První experimentální vznášedlo SR-N1 mělo velký ventilátor, který vytvářel vzduchový polštář a zároveň proud vzduchu obtékající řídící lopatky a kormidla.

Vznášedlo se může pohybovat v mělké vodě, v bažinách nebo na souši. Malé stroje ovládané jedním člověkem se mohou přepravovat po jezerech a rákosových řečištích v odlehlých oblastech, zatímco zaoceánské lodě se používají jako vysokorychlostní převozní lodě pro dopravu automobilů.

Vzdušný kluzák je prostředek pro dopravu po vodě, jenž využívá téhož principu, jaký umožňuje létat letounu s pevnými plochami. Přestože se přesná geometrie jednotlivých systémů liší, má vodní kluzák v podstatě vždy jedno nebo více "křídel" uchycených na vzpěrách pod trupem. Při dopředném pohybu stroje (poháněného vrtulemi) vytvářejí "křídla" vztlak, který nadnáší trup, dokud se (u některých konstrukcí) nevznese zcela nad hladinu. Stoj se pohybuje velkou rychlostí na krátkých nosnících, přičemž ve vodě jsou pouze nosná křídla; na trup nepůsobí žádný odpor. Úhel náběhu křídel je nastavován servomechanismem, který řídí autopilot. Při nízké rychlosti se kluzák ovládá jako klasická loď.