ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 3.50
Hodnoceno: 2x Prosím, ohodnoť práci

Psychologický přístup k náboženství

  • odborný referát z obecné religionistiky

Psychologický přístup k náboženství

Jak známo religionistika je jako celek složená z empirických věd, mezi které mj. patří i psychologie náboženství. Psychologie zde pak představuje jakýsi "univerzální jazyk", který umožňuje v mezináboženském dialogu pochopit smysl dogmat, rituálů a náboženských představ. Psychologický přístup k náboženství nám pomáhá chápat na jedné straně duševní život člověka a na druhé straně vliv náboženství na psychiku člověka na jeho duševní život. Tento přístup lze v dějinách pozorovat s objevením a postupným rozvojem hlubinné psychologie, jejímiž hlavními postavami byli dva světově proslulí psychologové/psychiatři Sigmund Freud a Carl Gustav Jung.

Sigmund Freud (1856-1939) - lékař, vědec, zakladatel a tvůrce psychoanalýzy - se narodil v Příboře, který leží na Moravě. V jeho třech letech se však rodina přestěhovala do Vídně, kde Freud strávil téměř celý život. Psychoanalýza, kterou objevil, je zkoumání psychologických příčin duševních poruch. Zajímal se o výklad snů, lidské vědomí i nevědomí.

Pro Freuda byl Bůh otec. Víra v Boha je tedy naplněním touhy po otci, který nad námi "drží ochrannou ruku". Tato touha je však ryze dětská, nerozumná a vytěsněná. Proto si nejsme vědomi psychologického základu své víry v Boha. Bůh je však nevyhnutelně oidipovský otec - mocný ochranitel. Strach a pocit viny jsou, podle Freuda, mocné kořeny náboženství. Ve svém díle Totem a tabu užívá psychoanalytické metody na neurotické případy, ale také na náboženské chování a vysvětluje zde svou první teorii náboženství. Náboženské rituály mu připomínaly rituály nutkavé neurózy. Neurotik musí vykonávat své soukromé rituály, aby unikl své chorobné úzkosti. Neurózu lze tedy chápat jako malé soukromé náboženství.

Čtyři základní předpoklady pro vysvětlení dávnověkého mýtu, na nichž Freud postavil svou teorii, jsou:

  1. podle Charlese Darwina (O původu člověka) pravěcí lidé původně žili v malých tlupách, kterým vládl nejstarší a nejsilnější samec
  2. podle J. J. Atkinsona (Primal Law) mladí mužští potomci, kterým je odepřen přístup k otcovým ženám, se jednoho dne vzbouří, spojí se a otce zabijí a snědí
  3. ze svých klinických pozorování Freud usuzoval, že chorobné strachy ze zvířat, které jsou časté u dětí, jsou přenesením strachu z otce na zvíře; otec a zvíře jsou tedy u dítěte natolik spojeni, že totemické zvíře může považovat za svého otce
  4. podle W. Robertsona Smitha tvořila tzv. totemická hostina podstatnou složku totemického systému; totemické zvíře, které je obětováno snědením, je ztělesněním boha; tímto činem se společenství upevňuje; roli zde hraje i tabu a exogamní manželství

Tabu jsou tedy určitá jednání, popřípadě i myšlenky, které jsou zakázány - například pod nejpřísnějším trestem se nesmí vstoupit na určité místo, dotýkat se předmětů, vyslovit určitá slova apod.

Následuje příběh nebo spíše onen mýtus, který představuje gró Freudovy teorie: "...zapuzení bratři se spojili, zabili a snědli otce a skoncovali s otcovskou tlupou..." - aby se pak podobná událost neopakovala, usnesou se bratři na zákazu sňatku se ženou stejného kmene, vzniká tak exogamie. Duch zabitého otce vstoupil do zvířete, které je označeno za totemické, s jehož plnou účastí se počítá při totemické hostině. Toto rodinné vraždění, pojídání a obcování se ženami Freud nazval Oidipovským komplexem, ve kterém vidí příčinu neuróz. Složkami tohoto komplexu jsou jak láska k rodiči opačného pohlaví, střídání lásky a nenávisti k rodiči stejného pohlaví, tak představa otce a strach z jeho vypuzení. Na základě tohoto komplexu vidí Freud náboženství jako "obsesivní univerzální neurózu".

Kořenem religiozity není pouze otcovský komplex, ale také "lidská bezmocnost a potřeba záštity". Tyto dva kořeny lze převést na jeden, kterým je libido. To je narcisticky obráceno k sobě a zajišťuje uspokojení potřeb. Z touhy po zajištěnosti vyvěrá podle Freuda iluzorní povaha náboženství. Iluze zde hraje roli uzavřené touhy, jejíž tajemství spočívá v síle touhy, která ji zplodila. Každá iluze tak v sobě má kus psychologické pravdy, tedy touhu, ze které ona iluze vznikla a která ji udržuje. Freud zde volá po revizi mezi kulturou a náboženstvím.

Na sklonku svého života se Freud zaobírá náboženstvím svých předků - judaismem - chce zde vysvětlit, jak se stalo, že se monoteismus zrodil a prosadil v dějinách Izraele a poté i v dějinách většiny lidstva. Freud zde produkuje velice zajímavou teorii, kterou popisuje v knize Muž Mojžíš a monoteistické náboženství. Jak již název knihy napovídá, jejím ústředním tématem je Mojžíšův příběh. Ještě před tímto samotným příběhem se Freud zabývá zavedením monoteismu faraónem Amenofim IV., jenž nutí egyptský lid k víře v jednoho boha Atona (tzv. "monoteistická revoluce"). Po Amenofiho smrti, však tyto jeho snahy upadají a Egypťané se vracejí zpět ke svému polyteismu. Avšak je zde egyptský občan jménem Mojžíš, kterému se myšlenka nebo praktikum monoteismu zamlouvá. Rozhodne se tedy nalézt nové království a nový národ, kterému by myšlenky monoteismu prezentoval a který by mu byl ochoten naslouchat. Tak nachází semitské kmeny usídlené v Egyptě, jež si vyvolil, postaví se do čela jejich exodu a zasvěcuje je jedinému bohu tím, že zavádí egyptský zvyk obřízky. Ještě před tím, než tyto semitské kmeny dorazí do místa zvaného Kadeš-barnej a než se připojí k příbuzným kmenům, vzbouří se proti Mojžíšovi a zabijí jej. Tím opouštějí mojžíšský monoteismus a přiklánějí se pod vlivem Arabů a jejich vůdce (zetě velekněze Jerta) k novému náboženství, které vyznává vulkanického boha nazývaného Jahve. Tak se stalo, že monoteistické náboženství Atonovo bylo nahrazeno náboženstvím Jahvovým a egyptský Mojžíš byl ztotožněn s oním Jertovým zetěm, jemuž se také dostává jméno Mojžíš. V celém tomto příběhu Freud pozoruje jakýsi dualismus: dvě skupiny lidu se spojují v jeden národ, dvě boží jména, dva Mojžíšové, dvě říše Juda a Izrael.

Carl Gustav Jung (1875-1961) byl švýcarský psycholog a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Ve svých začátcích byl jedním z nejlepších žáků Sigmunda Freuda. Po několikaleté spolupráci však mezi nimi došlo k názorovým neshodám. Jungovy vlastní výzkumy se rozcházejí s Freudovou psychoanalýzou, což Freud není schopen přijmout. Jung se staví především proti Freudovu jednostrannému pojetí libida, v němž spatřuje duševní cestu, nikoliv jen sexuální energii. Tehdy Jung nastupuje svou vlastní samostatnou cestu.

Tento psycholog rozšiřuje Freudovy poznatky z oblasti nevědomí, kdy tvrdí, že neexistuje pouze nevědomí individuální, nýbrž i kolektivní. Tvrdí, že nevědomí v sobě obsahuje cizí tělesa, pozůstatky z minulosti, jež se nazývají komplexy. Tak rozšiřuje spektrum komplexů, tedy nejen Oidipovský, ale mnoho dalších, které náleží do určitých kategorií. Lidová pojmenování některých z nich: komplex méněcennosti, moci, velikosti, úzkosti, pronásledování apod. Na tomto základě Jung dochází ke zjištění nebo lépe k předpokladu, že v nevědomí musí být k těmto komplexům odpovídající emotivní a instinktivní kořeny, tzv. archetypy. Archetyp představuje symbolickou ideji, jež není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí a nemůže být tudíž pojmově uchopena. Přesto se ale významně podílí na utváření psychické reality osobnosti. Pro psychické zdraví jedince i kolektivu je důležité najít zprostředkovatele mezi archetypem a lidskou myslí. Tímto je pak symbol, který je výsledkem spolupráce nevědomí s vědomím a který také může sloužit jako transformátor psychické energie. Pravý symbol je tedy zjevením archetypů.

Předně musím zmínit to, jak Jung pojímá mýty. Říká: "Mýty nejsou jen vyjádřením psychického života primitivních kmenů, nýbrž tímto životem jsou, takže tyto kmeny se rozpadají a upadají, jakmile ztratí mýtické dědictví, podobně jako člověk, který ztratil svou duši."
Podle Junga pomáhá náboženský symbolismus uskutečňovat svou individualitu, která upevňuje rovnováhu mezi kolektivním nevědomím a vědomím. Jung se domnívá, že představa Boha je v psychologickém smyslu jen komplex představ archetypické povahy. V určitých formách náboženství pak určuje atribut božstva obraz otce nebo matky. U některých pohanských představ pak do popředí vystupuje ženský element. Nutno podotknout, že Jung nacházel svůj zájem a byl velmi fascinován svými pacienty, kteří byli bez kontaktu s institucionalizovaným náboženstvím.
"Idea Boha není jen obraz, nýbrž i síla." Tato idea je psychologickou funkcí ve své povaze zcela iracionální. Otázka existence Boha se stává racionálně neřešitelnou, protože nelze podat důkaz jeho existence. Je proto lépe ideu Boha uznat, neboť potom může na místo Boha nastoupit něco horšího. Podle kritiků, kdy Jung považuje Boha za archetyp kolektivního nevědomí (ztotožnění Boha s archetypem), by pak všechny náboženské symboly nebyly plodem božího zjevení, ale výsledkem zpracování psychického materiálu pocházejícího z kolektivního nevědomí.

Jungův význam tkví v tom, že výsledky jeho výzkumů nebyly v souladu s dosud uznávanými teoriemi, a proto se setkal jak s nadšeným přijetím, tak s naprostým odmítnutím. Pro moderní psychologii však znamenaly jeho poznatky nesporně značný krok vpřed. Jungův přínos je přinejmenším srovnatelný s přínosem Freudovým. Jungova analytická psychologie respektuje jakoukoliv povahu člověka a vyskytuje se v ní mnoho významných koncepcí. Jungovo dílo je tak rozsáhlé a myšlenkově bohaté, že je obtížné přijít v jeho duchu ještě s něčím novým. V současnosti se jeho dílo dostává do zájmu veřejnosti a příznivců stále přibývá.

Přínos religionistickému bádání je takový, že filosofie už nebude moci tak snadno vydávat touho po Bohu vyvěrající z předvědomých hlubin za "iluzorní". A to je jistě cenný výsledek, za který musíme být psychologii vděční. Sigmund Freud by hodnotil náboženskou tematiku ve svém díle jistě jako okrajovou záležitost. Ale na druhé straně jeho přínos spočívá v tom, že dal určitý základ svému žákovi C.G.Jungovi, který se náboženstvím a náboženským smýšlením, podstatou Boha a ateismem, zabýval nejen ve svých dílech, ale také v praxi. Jeho psychoterapie místy nabývala rázu duchovního vedení pacientů. Jeho významem je i to, že poukázal na důležitost náboženství pro zdravý psychický život.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Frankie12, 30.10.2017

   
­­­­

Diskuse ke slohové práci
Psychologický přístup k náboženství







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­