Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nevím, kde to přesně je a jestli vůbec takové místo existuje, ale podle mých představ zcela určitě. Při pozorování jednoho takového obrázku... Jako bych tam už někdy byla.

V místě pramene řeky to je tiché. Otvírá se zde prostorná mýtina, místy se vzpamatovává tráva po dlouhé a chladivé zimě. Nikde široko daleko není žádný strom, jen u pramene zaujatě stojí mohutný buk. Jeho tělo je rozryto vráskami. Dojatě poslouchá hlas řeky, která právě počala žít. Hlídá ji tu už snad sto let a ona mu vypráví o své daleké cestě. On ji naslouchá a dokonale rozumí, také by chtěl na alespoň kratičkou cestu. Pořád tu jen stojí a stráží a hlídá a stráží a hlídá.

O kousek dál si paprsky ranního slunce hrají s uspěchanými vlnkami. Řeka zpívá. K ní se postupně přidávají hlásky probuzených ptáků a šum větví. Moudrých starců je tu mnohem více, jejich větve se sklánějí k paní řece a vzhlížejí se v jejím zrcadle.

Ale neúprosný čas volá řeku k vodopádu. Je velice rozrušená a hučí, že přehluší všechen okolní život. Trochu má strach, avšak zastavit se nemůže. Už konečně došla k dlouhému převysu, který její předchůdkyně již zdolaly. Zcela uvolněná se spouští dolů. Padá volným pádem, dokonale hlučí. Pění a křičí. Když dopadne, křičí dál, mele sebou o oblásky, nastražené v jejím korytě. Stále křičí a volá okolní liány, ale ty ji nevyslyší, jen přihlížejí a jsou pyšné. Vrby ji také neslyší, jsou smutné a uzavřené. Musí si tedy pomoci sama, pluje dál a dál...

Konečně se doplavila do poklidného místečka. Vlévá se zde do jezírka, které ji přijalo s největší ohleduplností a láskyplností. Neskutečně si spolu rozumí. Je tu klid a pohoda. Člověkem nezasažená příroda, čistá a voňavá tráva, prostě místo, jak má být. Tady zůstanu, řekla si řeka a tak také udělala. A dobře vykonala.

Ten čas ale letí, sluneční paprsky, které sem jen nepatrně propouští větévky stromů už nejsou ani vidět. Jen v řece uplynulo mnoho vody, v prameni počal nový život a buk je zas o den starší a moudřejší.