Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Zima je roční období, s nímž přichází mnoho krásného. Jen kam oko dohlédne, tam lze spatřit peřiny bílého sněhu nebo křišťálové rampouchy visící ze střech domů.

Počasí, které se před chvílí zdálo být klidné a ničím nerušené, teď vystřídá sněhová vichřice v podobě vloček prudce se prohánějících větrem. I tohle přece k zimě patří, předpovědi se mění stejně rychle jako samo počasí.

A když všechno ustane, kopce jsou zase na dlouhou dobu zasněžené do posledního místečka, to jen lidé tam daleko ve městě hned vytahují lopaty, kterými tu běloučkou hmotu odstraňují ze svých chodníků.

Ale ne vždycky je na zimě nejkrásnější jenom sníh. Když začne mrznout, na střechách domů se utvoří rampouchy, vypadající jako ty nejostřejší nože zavěšené nad kuchyňskou linkou.

Jen zdálky vidím zamrzlý rybníček, jenž mi teď připomíná pihatý oválný obličej. Přitom se tam jen děti radostně prohání na bruslích. Jejich křik mě přiměje popojít blíž, více zaostřit a prohlédnout si je všechny s těmi jejich kabátky, čepicemi a šálami, které pod silným náporem větru a rychlosti jízdy na bruslích vlají převážně směrem dozadu.
K ještě lepší náladě přispěje sluníčko, jež se konečně probojovalo skrz mračna a teď září jako roztavené zlato. Jeho paprsky dopadají na sníh, který v tuto chvíli vypadá, jako by byl posetý miliónem třpytících se diamantů. Celou věčnost bych se na tu nádheru vydržela dívat, ovšem připadá mi, že to všechno trvá jen pár sekund. Mračna nakonec zase vyhrála svůj boj.

Smutně se tedy pootočím, ale úsměv se mi zase rozzáří, když spatřím jindy docela obyčejný holý strom oblečený do křišťálových šatů dědy Mráze.

Pomalu se den chystá ke spánku, kdy si zimní krajina oblékne modré pyžamo poseté zlatými hvězdičkami a přikryje se sněhovou peřinou...