Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V jedno předvánoční pondělí vracela se dívka, bylo jí přesně devatenáct let, od svého milého. Jela vlakem a před necelou hodinou se rozešli. Chtělo se jí plakat, avšak neměla odvahu ze sebe vyprostit všechny pocity pomocí slz a marných vzlyků. Dívala se tedy, jak se nechává unášet tím železným strojem a jak projíždí bílou krajinou. Snažila se zahlédnout v tom rozmazaném obraze za okenním sklem všechny komíny rodinných domečků i domků, jenž kouří teplo domova a sálá z nich pocit bezpečí. Pocit, který nás ujišťuje o tom, že někam patříme.
V těchto myšlenkách ji zastihl hlasitý zvuk brzd a zvedající se spolucestující. Vlak stál na nádraží a dívka se plna stezku vydala nalézt útěchu v úzkých uličkách stmívajícího se města.
Zpočátku vyrazila rychlou chůzí, kterou udával valící se dav. Avšak s postupným úbytkem lidí si začala uvědomovat krásu toho večera. Sváteční nálada jí pronikala jako sladký jed čím dál tím hlouběji do těla a mysli. Procházela ulicí, všímala si těch směšných blýskajících světélek, jenž dovedou být v oněch prosincových chvílích víc než jen barevnými cetkami. Mohou působit na smýšlení lidí. Jako by ta ulice s dlážděným chodníkem vybízela k tomu, abychom alespoň jednou za rok mysleli především na druhé.
Ulice, nálada a chuť jít v té harmonii dál a dál vzbuzovaly hluboké pocity. Voňavé větvičky, zlaté jmelí, křišťálové ozdoby vybízely k rozpakům nad tím vším, co nám v denním životě připadá tak důležité a naléhavé. Zdálo se, že na těch úzkých cestách kolem obchodů a stánků nejsou žádné problémy, strach.
V tom se z oblohy nad městem rozsypal pytel sněhu. Bělostné vločky hladily dívku po tvářích jak prstíčky anděl. Splynuly se slzami kanoucími z jejích zelených očí, spadly jí po lících a pak zlehka roztávaly a zmizely v přívalu vloček dalších a dalších. Ulice jindy tak šedivá v ten okamžik připomínala pohádkový obraz z vánočních dob. Zlatý lesk, vůně cukroví, veselá hudba koled. Lidé se zdravící na každém kroku s taškami plných dárků či překvapení pro své blízké.
Na nejzazším místě stály kádě s kapry. Loudavým krokem po čerstvé bílé dece k nim dorazila. Pozorovala ta nicnetušící zvířata, která se mají zanedlouho stát typickou štědrovečerní večeří s bramborovým salátem. Viděla, jak do sebe narážejí a vystrkují vrcholky ploutví ven z toho plastového žaláře. Raději otočila hlavu sledujíc nezapomenutelný výhled. Stále se nemohla vzpamatovat z toho krásného výjevu, z padajících sněhových vloček jak to nejjemnější peří a přitom chladnějších než lidská pýcha. Zírala na neuvěřitelnou směs barev splývajících v jeden jemný odstín. Paletu, jenž lze cítit a prohlížet pouze jednou do roka. Vše bylo zcela přirozeně prostoupeno zvuky, pohyby, vůněmi...
Po několika minutách se obrátila za sebe vstříc svátečně vyzdobenému náměstíčku. Utřela si slzy a usedla na lavičku naproti okrášlenému smrku. A vzpomněla si na NĚJ. I co, řekli si sbohem! Úprkem vyrazila nejkratší cestou domů: "Jistě pečou cukroví...," říkala si. A v duchu slibovala, že k tomu stromu zase brzy přijde.