Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo pozdní odpoledne a na nebi se líně rozvalovaly paprsky neúprosného červencového slunce. Voda pod ním byla celkem klidná, tak klidná, jak jen může být na moři. Vlny se hravě přelévaly přes sebe s naléhavostí člověka, který si po měsících těžké práce otevře pivo na sluníčku a jen tak hledí do dáli.

Tento idylický obrázek se však začne brzy hroutit. Nejdříve se vzduch promění a ztěžkne, plíce musí daleko více pracovat, skoro jako by zkoušely do sebe nahnat něco, co připomíná konzistenci hutné polévky. Pak přijde vítr, hraje na svůj lesní roh, dává upozornění všem, kteří by jej mohli slyšet, že na tomto poli se odehraje velká bitva. Na obzoru se objeví husté černé mraky, které se neúprosně blíží a věstí příchod vojáků, kteří nejspíš padnou pro svoji stranu.

A pak to přijde. Blesky začnou vytvářet svůj přírodní ohňostroj a hromy na sebe nenechají dlouho čekat. Všechen život kvapně odtáhne pryč. Na obloze není ani ptáček a ryby zaplují hlouběji, jako by se nechtěly vzepřít vlnám, které se změnily z vysluněných pohodářů na hrozivé síly - chladné, bez srdce, poháněné vztekem. Mávají pomyslnou pěstí kolem sebe a jen čekají, na čí tvář ta pěst dopadne. Mezitím nahoře boj neúprosně pokračuje. Blesky dál buší do povrchu, jako kdyby celá rota střílela z pušek. Ale stačí puška na kanón? Hromy nelítostně odpovídají ohlušující palbou jako z baterie houfnic a decimují tím všechno kolem.

Mohly to být hodiny, než na obloze znovu vysvitly první paprsky. Nic už nebylo jako dřív. Slunce, kdysi tak veselé a plápolavé, teď rudé a otupělé, se skoro celé schovávalo za horizontem. Neuběhla ani chvilinka, než byla krajina uvalena do temnoty a hrůzostrašného ticha. Nezbylo nic jiného než čekat a doufat, zda další den slunko znovu přetančí horizont a věci se vrátí do starých kolejí...