Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Procházím se uličkou staré Prahy. Je pozdní večer, sníh křupe pod nohama. Tu uslyším, jak se z černé tmy do ulice přižene pozdní noční návštěvník a nafouká sem další závěje bílého sněhu. Ve vzduchu je cítit vůně skořice, která se line z otevřeného okna. I přes husté sněžení ve tmě rozeznám černou drožku taženou bílým koněm. Když kůň zastaví, ohřeji své prokřehlé ruce v hřejivé srsti laskavého zvířete. Pohladím koně, jenž mi odpoví svým příjemným pohledem a jemným zaržáním. Je ticho. V celé té prázdné, bílou peřinou přikryté ulici jsem jen já a kůň. I o něj mne však připraví podivně vyhlížející osoba v plášti, která odvádí koně do stáje. Najednou jsem sama. Koukám, jak se špičky mých bot pomalu ztrácejí pod novým nánosem sněhových vloček. Skříp! To temné ticho náhle prořízl ostrý zvuk. Rozhlédnu se kolem sebe, nikde nikdo. Tu si všimnu těžkých pootevřených vrat. Zamířím k nim. Protáhnu se úzkou štěrbinou mezi vraty a vyjdu po dřevěných skřípajících schodech. Jedna... dva... tři... a už jsem nahoře. Otevřu masivní dveře a vstoupím do pochmurné místnosti. V pološeru vidím plápolající oheň v krbu a před ním proutěné houpací křeslo. Ještě se houpe. Někdo tu před chvílí musel být. Ale kdo?