Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Procházím se sadem a snažím se najít ten můj strom. Už to slovo zní tak vznešeně, majestátně. Květiny uvadají, sníh taje, ale strom stále stojí a s tichostí pozoruje vše kolem. Chvěje se jen ve větvích pod náporem větru. Konečně ho nacházím. Od posledně se nepatrně změnil, ale je to stále on. Nad zem vystupují jeho mohutné kořeny, jakoby se chtěly podívat co se tady nahoře děje. Z kmene stromu je znát stáří a zkušenosti, přesto je stále pevný a nesmlouvavý. Když se dotknu hrubého povrchu kmene i přes chlad kolem cítím teplo a neuvěřitelnou energii, co ze stromu sálá. Říká: "svěř se, postůj a obdivuj sílu přírody". Zůstanu tedy, trochu poodstoupím a zakloním hlavu. Bohatě rozvětvená koruna nyní, když je podzim vypadá trochu smutně a nezajímavě bez listů. Zvedl se vítr. Všude kolem poletují tisíce žluťásků. To opadávají zbylé lístky. Dopadnou na zem, kde už je velká část jejich spolubydlících. Vracejí se znovu na zem. Tam kde vzešly. K rodným kořenům.
Naposled se dotknu stromu. "Naslouchám ti, ty mě respektuj" zašumí ve větvích.