Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako každé podzimní odpoledne usedám i dnes do svého pohodlného křesla. Stala se z toho taková tradice. Se zamyšleným výrazem hledím z okna.

Kolik se toho od včera změnilo? Vysoké stromy na zahradě našeho souseda jsou zase o den starší, houpačka pod nimi, na níž se podepsal zub času, o den zchátralejší, soused unavenější. Na tak velkou zahradu už nestačí. Silný vítr mu právě rozfoukal hromadu listí, kterou předtím tak pracně shrabal. Potlačím vzdychnutí, je mi toho starého pána líto.

Nad jeho domem se tyčí mohutné topoly. Vždy mi naháněli strach, ale nikdy jsem neuměla vysvětlit proč. Možná jsem se podvědomě obávala, že by mohly spadnout. Právě při takovém sychravém a větrném počasí jako je dnes.

Po cestě, která dělí náš dům od vedlejšího, právě běží malé dítě. Nereaguje na prosby a následný křik své maminky, aby zastavilo. Pyšně si nese draka a určitě se těší, až ho poprvé vyzkouší na nedaleké louce. Také jsme jako malé děti pouštěly draky, ale nikdy nám nevzlétly. Přála bych mu, aby on nezažil tohle dětské zklamání.

Vítr je na pouštění draka jako dělaný. Hraje si s barevným listím tak, že to vypadá jako v pohádce. Jenže se už pomalu smráká a pohádka končí. I na rozdováděné děti je už moc zima, všichni se odchází ohřát do svých domovů. Jen ten vítr zůstal. Zůstal, aby dál vrážel do stoletých stromů, oken a nedal lidem spát. Proč jen se nemůže vrátit léto?