Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Procházím ulicí, lehký vánek mi vane do tváře. Na kůži a oblečení mi dopadají kapky vody. První jarní déšť je konečně tady. Krok za krokem plyne ulicí pomalu, ale neomylně. Když se zadívám za horizont a vidím zacházet slunce, hned je mi veseleji. Ptáci zpívají své sonáty. Vidím poslední zbytky dnešního dne utíkajíc za nedalekou horu. Když se na poslední chvíli otočím, spatřím dvojitou duhu. Duhu tak barevnou a sytou, že ji mohl vybarvit jen ten nejlepší a nejpřesnější malíř těmi nejkvalitnějšími barvami na světě. Déšť zesiluje a já tempo své chůze zrychluji do klusu. Z nepravidelného kapání se stává pravidelný hodinkový stroj, jenž naznačuje příchod silného deště. Jakmile zapadne slunce, obloha se na pár milisekund rozjasní a hned zhasne. Počítám...jedna, dvě, tři - ozve se rána jako z děla. Bouřka není daleko. Déšť zesiluje a já utíkám. Běžím tak rychle, že okolí ani nevnímám. Jeví se jako zbytečný a rozmarný element v mé skoro nemožné misi. Když už mě mozek přesvědčuje o tom, že jsem selhal, vidím před sebou známé obrysy. V neprostupném dešti přerušovaném krátkými blesky se zjevuje. Je to on. Majestátně se tyčící nad povrch země. Okna v něm svítí do jinak ponurého večera jako hvězdy. Navádí mě domů. Mise splněna.