Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• smyšlený cestopis s prvky líčení

Držím v rukou noviny se včerejším datem, osmnáctý listopad léta páně 1890. Už přes dvacet měsíců tisk omílá jedno a to samé, loňskou Světovou výstavu... Procházím se potemnělými ulicemi města plného kultury, Paříží. Od Invalidovny nevědomky zahýbám po zpevněném chodníčku do jakéhosi parku. Zahloubaná do myšlenek o všem bolu světa si ani nevšímám, že se mi pod nohama začíná rýsovat obrovitý stín noční Eiffelovy věže, železné krásky, jejíž špička probodává samotná oblaka, brány nebe. Nemohu odolat, abych se alespoň na okamžik nezastavila načerpat tu atmosféru, když není v okolí ani živáčka. Páry milenců odešly již před dávnou chvílí. Dostávám se přímo pod konstrukci, zblízka mi připadá ještě krásnější než z dálky, náhle si vybavuji, proč tu věž vlastně vyrostla. Aby vzdala hold našim bojovníkům v revoluci, od které už uplynulo neuvěřitelné století a jeden rok k tomu...

Nádherné lampy ozařují vrcholek s vlajkou naší země zmítané nejedním trápením, ať už vzpomenu na události nedávných desetiletí, kdy masy lidí bojovaly na barikádách, nebo na shon, jenž se týkal loňské Světové výstavy. Ale dost již bylo sentimentu, nastal čas, abychom mysleli na budoucnost, která bude jistě přívětivější, sic víme, že zářná minulost je dávno pohřbená a přítomnost nestojí ani za půl franku.
Vydávám se na hodinovou cestu k bazilice Sacré-Cœur, odkud je ten nejpěknější výhled na město...