Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prásk! Zaletí za mnou dveře našeho rodinného domku. Vyrážím na procházku. Ostatně jako vždy, když se pohádám s rodiči nebo mě trápí jiné starosti.
Přecházím železniční přejezd, silnici, která se jen těžko dá přejít bez dlouhého čekání, nakonec míjím poslední domky vystavěné do zelené trávy. Konečně! Přicházím do přírody. Na místo, kam ještě nezasáhl člověk. Procházím pod starým dubem, jenž se na mě dívá moudře a usmívá se svými puklinami, které pracně i svědomitě vytvořil čas. Jen z dálky na mne doléhá zvuk motorů, kvílení brzd a bzučení motorové pily. Jdu pěšinkou klikatící se mezi stromy. Ta mne s jistotou zavede na místo vonící mateřídouškou, plné barevného lučního kvítí. Opatrně si sedám do hebké trávy. Působí na mě nějaké tajemné kouzlo. Bojím se, abych tu krásu nezničila. Najednou se mi před očima otvírá nazapomenutelný pohled do náchodo-hronovského údolí. Uprostřed se majestátně tyčí stolová hora Bor. Na obzoru se rýsuje obrys hory Homole, která dostala jméno podle svého tvaru. Obě tyto hory jsou opředené řadou bájí a pověstí. Není divu. Vždyť Bor působí tak trochu strašidelně a nedostupně, přitom v době temna v jeho lesech našli útočiště spousty lidí. Můžu zahlednout i úpatí Orlických hor. Středem údolí, téměř na hranicích Čech s Polskem, teče řeka Metuje. Tiše bulbá, šumí, vypráví příběhy lidí, příběhy, které přinesla až z dalekého Adršpachu, v jehož skalách se zrodil její pramen. Dívám se i na vesničky vystavěné v jejím nejbližším okolí. Tady svrchu mi připadají směšně. Jako domečky pro panenky. Silnice zase jako autodráha, s níž si tak často a rádi hrají malí kluci.
Stíny se prodlužují, budu muset opustit své myšlenky. Tak zatímco slunce zapadá za lesy, já se ubírám k domovu. Teď mi však nepřipadá vše tak malé a bezmocné, ba naopak. Auta mi připomínají rozzuřené býky. Vlak třeba dinosaura. Nad tímhle pohledem se mi chce brečet. Jenže s tím nic neudělám. Tak jdu aspoň k domovu stejně rychle jako ten kotouč žhavého slunce, jenž dává prostor stříbřité Luně.