Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když se řekne "oblíbené místo", každý si vybaví prostředí, kde si může odpočinout, zavzpomínat nebo nabrat nové síly. Pro některé je to ve vzdálených zemích, pro jiné zase u maminky v teple domova.
I já mám své oblíbené místo. Vždy když přijedeme do Drozdova na návštěvu k babičce a dědovi, nemohu si nechat ujít svou pravidelnou procházku do přírody.

Ani se nenadám a už stojím před lesíkem, který mě zve do svého tajemného království.
Mám tam malé místečko mezi dvěma smrčky, kde dopadají paprsky slunce a vytvářejí pro mě nádhernou atmosféru. A v zimě, kdy je tu nasněženo, to vypadá jako v pohádce o Zimní královně. Vše se třpytí jako pocukrované, větvičky lehce klesají pod tíhou sněhu. Vždy se těším, až se uvelebím na tom místě, plném mechu a kapradí, jako bych čekala, až se objeví ty dvě bájné postavičky. Je to tam opravdu jako v pohádce, v pohádce z mechu a kapradí.

Když kráčím nesčetněkrát prošlapanou cestičkou kolem malé říčky ke svému oblíbenému místečku, v duši mám klid. Takový krásný klid, spojený s očekáváním. Je to takový malý obřad. Chvilku tam stojím a pak si pomalu sedám. Tak pomalu, abych si ten okamžik náležitě vychutnala.

Zhluboka se nadechnu, zavírám oči a nechávám se plynule unášet proudem vzpomínek. Myšlenky a čas tady letí závratnou rychlostí. Tohle místo ve mně vždy vyvolává hezké vzpomínky a nápady, a proto se sem pokaždé těším.

Zavřu-li oči, slunce mi pod víčky maluje bizarní obrazy. Oddám se snění a obrazy dostávají konkrétní podobu: moje první cesta do školky, moje oslava narozenin, můj první den ve škole, moji kamarádi a přátelé, krásné Vánoce, první koncert oblíbené skupiny... Moře vzpomínek se mi vždy valí hlavou jako vodopád. A pak přijde na řadu snění. Snění o budoucnosti, co budu dělat po škole, jak budu cestovat po světě, jaké bude moje zaměstnání, co bych si nejvíc přála poznat a spatřit.

Jakmile se proberu, uvidím zase tu jasnou oblohu a je mi trochu líto, že už musím zpátky. Ještě chvilku, ještě chviličku. Byla bych tu celý den, celý den bych dokázala jen ležet a nechávat se unášet.
Když pomalu vstanu, potichounku se rozloučím se svým oblíbeným místečkem a slíbím mu, že se zase brzo uvidíme. A těším se, že někdy příště se sem opět dostanu.
Už aby to bylo...