Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když se řekne město mého srdce, nevybavím si žádné konkrétní, jako jsou například Strakonice či Praha. Vidím velmi moderní město, jehož budovy zalévají vodopády paprsků slunce odrážejících se od lesklých skel. Malá fontána uprostřed náměstí mě vítá tancem svých kapek, které vytvářejí půvabnou melodii. Lehký vánek mě hladí po tváři a šeptá mi svá tajemství. Stromy se vlní do rytmu okolního veselí a lidský smích se vznáší nad okolím. Cítím štěstí, které mi místní atmosféra vtiskla do duše.

Najednou se ale nad mým městem začne obloha mračit. V dálce se blýská a krutá bouře neúprosně klepe na dveře. Lidé v mžiku oka zmizeli jako pára nad hrncem. Okolní život je pryč, jako by obyvatelé onoho města byli k smrti vyděšení vyjít ze svých domovů. Lampy problikávají, jako kdyby se spolu snad snažily domluvit Morseovou abecedou. Ulicemi se však plíží pouze ohlušující ticho. Můj přítel vítr mě svým, nyní již melancholickým hláskem varuje před nadcházející katastrofou. Mraky běsní. Okolí je jak polapené v temnotě, v černé díře, která je mi v patách a neustále se rozpíná. Mé město je v slzách, nebe pláče a já pláču s ním. Smutek mě týrá a mrazí ve mně krev. Jsem tu sám.

Ručičky hodin ukazují čtvrtou ranní. Blesky pomalu odcházejí, jako by slyšely volání svého pána Dia a já se mohu konečně zhluboka nadechnout. Přežil jsem další smršť, kterou si na mě mé srdce přichystalo. Bude však ještě někdy možné v mém městě žít bez nehynoucího strachu? Doufám, že se mi v mé duši podaří bouře ukonejšit a blesky uspat.