Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Za hustě padající tmy sedím v mechu uprostřed smrkového lesa a snažím se odolat vlezlému chladu. Je to místo hodně vzdálené od vesnice, ale přece jen když zbystřím smysly, poznám alespoň něco z toho, co je mi v přírodě dosud skryto.
Nadechnu se a cítím přímo lahodnou vůni spadaného listí i uschlých stromů. Lehký vánek mě hladí po tváři a našeptává mi ostrost fičícího větru. Perletově bílá zář měsíce ve mně budí jakýsi divný smutek. Někde v dáli září malá třpytivá světýlka. To jsou světlušky. Dokáže se nějaký člověk v těchto okamžicích ubránit prudce se vzpouzejícím pocitům?
Co chvíli v trávě tu a tam zašumí nějaká zbloudilá myš nebo si vítr jen tak pohrává s rudě zbarvenými listy. Musím ale přiznat, že v takových okamžicích mě přemůže strach a byla bych raději, kdybych tu nebyla jen tak sama. Nakonec to ale překonám a později toho nelituji.
Protože když namáhám sluch ještě více, tak slyším hotové divy. V dálce z vesnice se ozývá vícehlasný psí štěkot, dětské vřeštění a hukot projíždějících aut, někdy je možné dokonce spatřit i letmé záblesky světel.
Lehnu si do trávy a vzhlédnu. Nad sebou vidím vysoko se tyčící koruny navzájem si šuškajících stromů a nakonec sametově modrou oblohu posetou drobnými mléčnými tečkami - to jsou hvězdy.
Tyhle chvíle mě vždy dokážou uklidnit a nutí mě k přemýšlení. Toužím tady jen tak ležet a nic nedělat pořád dál a dál...
Věřím, že každý člověk, který alespoň trochu zná přírodu, to pochopí...