Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vzduch byl vlahý a těžký po horkém dni. Nad krajinou se pomalu snášel večer a s ním i ticho, které nenápadně pohlcovalo poslední ozvěny lidské práce. Louky i pole, ještě před chvílí plné ruchu a hlasů, se uklidnily a zůstaly nehybné, jako by si samy chtěly odpočinout. Vysoká tráva se jen lehce chvěla v mírném vánku a její ševelení působilo uklidňujícím dojmem.

U rybníka se hladina téměř nepohnula. Jen občas ji rozvlnil slabý závan větru nebo tiché probublání vody odtékající k lesu. Obloha ztrácela svou zlatavou barvu a přecházela do chladné modři, která se odrážela na vodní hladině v jemných stříbrných odlescích. Na okraji lesa se začínaly prodlužovat stíny a pomalu splývaly v jeden temný celek.

Zvuky dne vystřídaly jiné. Místo zpěvu lidí se ozývalo cvrlikání hmyzu, kvákání žab a z dálky tiché houkání sovy. Občas se ozvalo šplouchnutí, jako by se ve vodě něco pohnulo, a hned nato se vše opět ponořilo do ticha. Večerní vzduch byl provoněn vůní trávy, vlhké hlíny a doznívajícího tepla, které se pomalu vytrácelo.

Celá krajina působila klidně, téměř posvátně, jako by se na chvíli zastavil čas. V tom tichu bylo možné slyšet každičký vzdálený zvuk. Večer tak plynule přecházel v noc a zlatavá zář se měnila v tmavomodrou.

Večerní vzduch přinášel zvláštní pocit, směs únavy, klidu i tiché radosti. Člověku po kůži přeběhl mráz a chloupky se mu zježily, jako by i ony cítily, že slunce už šlo spát. V tom okamžiku nebylo potřeba nic víc než jen stát a vnímat, jak se den pomalu vytrácí a noc tiše přebírá své místo.