Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sluníčko si k nám konečně našlo cestu mezi těmi loužemi, které pokrývaly silnice, chodníky, parkoviště, louky a jiné. Nevidím důvod proč nejít na malou procházku městem. Je škoda, že většina lidí nemá čas nebo chuť udělat si krásné odpoledne s rozzářenými krásami našeho okolí.

Je odpoledne a já se vydám ven z domu. Taky kdo by seděl doma, když je venku tak krásně! Najednou mě napadne, že bych se ještě mohla stavit pro kamarádku, která bydlí ve vedlejším domě. Je velice ráda, že jsem pro ni přišla a že může společně se mnou zhlédnout to třpytící se město.

Konečně jsme venku a zamíříme k našemu cíli - srdci města. Jdeme na náměstí Svobody a kolem sebe vidíme spěchající dav lidí, kterým zřejmě skončila pracovní doba. Na nebi se tyčí velké slunce jako žhavé jádro, které nemůže vybuchnout. Pospícháme po temné cestě, kterou lemují stromy. Pomalu si zase nasazují své kabáty z listí. Budovy, ve kterých jsou obchody, vypadají jako dětská stavebnice, která je rozházená po celém bytě. Nedaleko je parčík, ve kterém by se mohli procházet pávi, je moc pěkný...

Najednou nastane večer a moje kamarádka se ode mě odpojuje jako mašina od vagónu, protože spěchá k babičce. Rozloučím se a jdu stále dál. Na cestu mi svítí pouliční světla. Teď mi připomínají spíše zářící lampiony. Když vzhlédnu vzhůru, spatřím jasný měsíc a jeho věrné přítelkyně hvězdy. Vypadají jako tisíce drobných plamínků, které září daleko ve vesmíru. Jsou to první poslové noci. Připomínají mi, že nastal čas vrátit se domů. Ale já si nepřeji, aby tato procházka skončila.

Nedá se nic dělat. Vracím se loudavým krokem domů a už vidím, jak přede mnou stojí v celé své kráse náš panelový dům. Připadá mi, jako by mi říkal: "Konečně jsi doma, už na tebe čekám!"