Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako každý večer se připloužím do naší kuchyně, otevřu dveře skříňky a vytáhnu svůj průhledný hrneček. Zlehka se dotknu varné konvice, voda je již ohřátá, a tak si ji naliji do hrnku. A hned se místností začne linout ta sladká opájející vůně, jako když náhodou rozšlápnete přezrálou bobulku černého rybízu. Ano, ta vůně mne často vrací ke vzpomínkám na slunná léta strávená na chatě...

Voda v hrnečku se zabarvuje do krvavě červené barvy a začíná tmavnout a tmavnout, až nedohlédnu na dno. Lehce se vířící kapalina mě pohlcuje a já se ztrácím v tomto rudém prostoru. Malé bublinky na hladině krouží jako malé rybky, mizí a znovu se objevují. Stačí ale jediné fouknutí a odletí jako lehoučký mráček zahnaný poryvem větru. Vzhůru pomalu šlehají jazyky páry, bílého ohně, jenž hřeje, ale nepálí. Studený vzduch ji však sráží dolů a drobné kapičky usedlé na okrajích hrnku začínají v malých potůčkách stékat zpátky. Nakonec se dostanu z lehkého omámení a rty se přiblížím k šálku. Teplá kapalina se mi pomalu rozplyne po jazyku. Ach ne! Uvědomím si svou chybu. A bez odkládání běžím pro cukřenku. Malé krystalky padají dolů jako sněhové vločky a jakmile se dotknou rovné hladiny, roztají. Některé se však dostanou přes tuto bariéru až na dno rudé studny a tam se pomalu rozplynou. Teď je dílo dokonalé. Nic mne již neruší a já se nechávám unést sladkou chutí rybízového čaje.

Pomalu usrkávám kapalinu z hrnku a s každým douškem cítím, jak se mi příjemné teplo postupně rozlévá celým tělem. Najednou dostávám chuť uvelebit se v pohodlném křesle, zabalit se do vlněné přikrývky a vypnout. Nepřemýšlet a jen dřímat s šálkem tohoto kouzelného nápoje...

Jenže nic netrvá věčně, ani hrneček není bezedný. Z hluboké sytě červené tůňky se postupně stává slabě růžová loužička a nakonec zmizí i poslední kapka. Jediné, co zůstane, je lehce trpká chuť na jazyku. Mně to ale bohatě stačí. Někdy prostě nepotřebujeme nějaké prazvláštní nápoje na uklidnění smyslů, mně k tomu stačí obyčejný rybízový čaj.