Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Po dlouhé a kruté zimně se probouzí jaro. Slunce o sobě pomalu dává vědět svými paprsky. Nehřejí, ale svítí do lidských tváří každému pro radost a pohodu. Až po zimě člověk pozná, jak málo stačí, aby se mu na tváři vykouzlil ten nejkrásnější úsměv. Není to jen sluníčkem, které přináší pohodu a naději do všech lidských i zvířecích srdcí, ale i vším kolem.

Jaro mám ze všech ročních dob snad nejradši. Právě kvůli tomu, že na jaře začíná konečně život. Všechno se probouzí a rozmrzá. Kvete a barví se. První sněženky a krokusy stydlivě pomalu nakukují na zem, ptáčci se rozkoukávají a pomalu si začínají zpívat svoje písničky o lásce a sluníčko tomu se spokojeností a úsměvem přihlíží. Rána už nejsou temná a chladná. Sluníčko již po časnějším probuzení vychází na oblohu v záplavě červánků a za zpěvu slavíčků, později večer z ní v krvavě rudé barvě zase pomalu odchází, aby přenechalo vládu nad oblohou stříbrnému půlměsíci a tmavě modrému nebi s miliony stříbrnými hvězdami.

Když člověk zajde někam hlouběji do lesa, může ucítit, že vzduch je prosycen vůní hořkých hříbků a divoce rostoucích malin u nohou. Vysoká tráva láká posadit se do mechu a navlékat korálky z borůvek na stébla rosou pokryté čerstvé trávy. Ještě prochladlé kameny, které vítr ohlazuje a líbá ze všech stran, stojí bezmocně na každém kousku jarní přírody. Do větvičky modřínu jako by nepatrně foukl vítr a pošeptal jí své jméno, ale skoro se nepohnula. Všechno zůstává tajemné, krásné a přitom tak bezmocné, bezbranné a od lidí poškozené. Ano. Jarní příroda...