Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Během mého života jsem navštívil již mnoho nejrůznějších míst, avšak jen málo z nich ve mně vyvolává pocit, který mě na toto místo stále přitahuje, a zároveň se děsím toho, že ho znovu navštívím. Místo, o kterém mluvím, je půda mých prarodičů.

Vždy, když otevřu staré těžké dveře, jež vydávají zvuk připomínající úzkostné naříkání starého stromu v pralese, doléhá na mne tajuplný pach této místnosti, jenž jako by mě chytil za nos a táhl dovnitř. Skrze miniaturní střešní okna na mě proudí tlumené sluneční paprsky, které mne šimrají na tváři. Po obou stranách půdy se rozvaluje nespočet nejrůznějších starožitností, krabic a dávno zapomenutých hraček mého tatínka, jež mlčky touží po dávné dětské lásce a pozornosti. Na stěnách visí nejrůznější obrázky a fotografie z minulého století, které ve mně probouzí představy o mých předcích, snažících se mi něco sdělit nebo se mnou promluvit. Tato skutečnost je pro mě mnohdy vzrušující, ale zároveň z ní mám husí kůži. Každým krokem či pohybem se rozvíří oblak prachu, vznášející se a znovu klesající k zemi jako sněžné vločky. Na konci místnosti se pyšně tyčí mohutná skříň, pokrytá honosnou vrstvou pavučiny, jež vypadá jako svatební závoj sněhové královny. Tento dokonalý závoj z pavučiny se rozprostírá nejen na skříni, nýbrž na většině věcí a téměř ve všech zákoutích půdy. Představa o tom, kolik tvůrců této pavučiny se zde skrývá, ve mně vyvolává pocit úzkosti a strachu.

Na druhou stranu má toto místo své kouzlo a je pro mě jakýmsi zdrojem historických vědomostí, dávných vzpomínek nebo zapomenutých věcí, s nimiž zde trávím klidně i dlouhé hodiny.