Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je chladný jarní podvečer, oblékám si jen nalehko slabou bundu, okolo krku šálu a vyrážím ze dveří, zamknu za sebou a po schodech se blížím k venkovnímu vchodu, aniž bych si povšimla, jak vítr lomcuje se slabými větvemi sem a tam.

Směle táhnu klikou a rázem mi do tváře vrazí drtivá síla, že se mi až nechtělo věřit, že je to pouhý vítr. Vykročím, dále seběhnu na cestu a jdu směrem dolů, což není jednoduché vzhledem k síle věru, foukajícímu proti mě tak silně, až si chvílemi myslím, že žuchnu na zem. Všechno se zabarvilo do šedobílého tónu a také mám pocit, že sem tam krápne. Takové pochmurné počasí trvá ještě alespoň čtvrt hodiny, když tu najednou, jak rychle přišlo, tak i rychle odešlo.

Ne však úplně - docela malá meluzína bloudí okolo, pomalu a nesměle se mi sem tam vloudí do vlasů a hraje si s nimi jako malé děcko. Cítím, jak mi po zádech šplhá mráz, mně to nedá, musím se zatřást, jen si tak pro sebe říkám, kdyby mě někdo pozoroval, jak si s větrem hraji, považoval by mě za blázna. Ta malá ztřeštěná dáma v neviditelném kabátku, snad aby ji nikdo nemohl vyčítat její divoké hrátky nebo aby jí nedávali za vinu vichr, který před chvílí pominul. Vždyť je to dušička neschopná někomu úmyslně ublížit.

Pohrává si s pruty smutečních vrb, kličkuje mezi slunečními paprsky a společně se zpěvnými ptáky, kteří se nedávno vrátili z krajů teplejších, ale méně veselejších. Vede s nimi debatu, vítá je nazpět a na počest shledání (snad i trochu pro mě) složili operu. Cítím, jak mi hudba vplouvá do hlavy a odchází konečky prstů.

Došla jsem k domu mé babičky a nastal onen nechtěný čas loučení, ona se rozplyne jak pára nad hrncem a už se neshledáme, opak je však pravdou, jakmile vyjdu ven, můžeme pokračovat v rozmluvě o krásných chvílích na tomhle světě, jen ona, já a čirá příroda.