Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

První malebný den po tolika měsících zimy a sychravého počasí je tu! Vše začalo příjemným hřejivým šimráním na špičce nosu. Poté co jsem otevřel oči, zlatavý obraz tolik vytouženého slunce se mi vryl do sítnice. Neucukl jsem, naopak jsem si ten pocit dlouze vychutnával a s přivřenýma očima jsem celou scenérii pozoroval ještě dalších pár minut z okna mého pokoje. Byla neděle a já nechal myšlenky a starosti jen volně poletovat v mé hlavě, aniž bych jim přiděloval nějakou důležitost. Prioritou pro mě bylo se co nejdříve vyhrabat z postele a co nejdříve se nechat pohladit od svěžího vánku větru na zahradě.

Po chvilce ranní hygieny jsem se konečně vykodrcal a zabral za vchodovou kliku. Ten úchvatný pocit! Jako bych se konečně stal součástí té pohádky, kterou jsem pozoroval celou tu dobu jen z pohodlí mé postele. Ačkoliv nejsem odborníkem přes kytky, nešlo si nevšimnout, že vše začíná chytat barvičky, a to mě v duchu potěšilo. V okamžiku, kdy jsem si říkal, že svět nemůže být už krásnější, se mi zase vybavila. Ona slečna, pohádková dáma, kterou jsem nedávno potkal. Potkal jsem ji bohužel v tak trochu ne zrovna střízlivém stavu. Bylo to na jedné společenské akci, já si nevšímal lidí, přišel jsem se tam jen pobavit s přáteli, které jsem již nějakou dobu neviděl. Seznámil jsem se s ní ale právě jen díky mé hlouposti způsobené přítomností chmelu v mém krevním oběhu.

Co jsem ji spatřil, svět jako by se vytratil a já věděl, že právě ona se stala v tu chvíli středem mého vesmíru. Ani nevím, co mě na ní zaujalo nejdříve, možná její úchvatné zlatavé vlasy nebo její oceánově zabarvené oči, oči, jež byly jako magnet a jejichž hloubka mě fascinovala. Na sobě měla honosné šaty a vše vedle ní propadalo vlivu její dokonalosti. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu a co nejméně dávat najevo svůj stav, ale určitě víte, že se to nedá utajit a já byl ještě za většího komedianta než obvykle. Strávili jsme spolu krásný čas jak na parketu, tak i mimo něj. Když se blížil scénář ke svému konci a já s ní trávil posledních pár minut v úkrytu pod vchodovým výběžkem - jak bych jindy řekl v nehezkém deštivém nočním počasí - a její tvář se odhalovala a znovu zahalovala zpod světla pouliční lampy, naposledy jsem obdivoval její zdánlivou nevinnost. Zmizela stejně rychle, jako se objevila. Slunce v mém srdci pomalu zapadlo a noc se stala zase jen bezvýznamnou a nepříjemnou, vše ztratilo smysl.

Celý příběh ale pokračoval, následující den jsem si ji přidal díky jedné nejmenované sociální síti mezi přátele, a tak jsme si začali psát. Cit, který jsem k ní od první chvíle choval, nabíral na obrátkách. Snažil jsem se na ní najít alespoň jednu jedinou chybu, ale vše bylo marné. Na mé otázky nebo narážky zahalené v hávu nenápadnosti a nezaujatosti odpověděla vždy jako odraz mých nejvyšších ideálů. Vše se zdálo být dokonalé, tedy až do chvíle, kdy jsem zjistil, že má kluka, a to nikoliv od ní... Mé pocity ustaly. Stejně jako když do navoněné louky vyklopíme kotouč hnoje, stejně tak ustala i konverzace mezi námi.

Zahrada se mění na místo bolesti a já dostávám chuť zmizet co nejdříve někam, kde bolest nebude tak silná. Bohužel ať se pohnu kamkoliv, ať dělám cokoliv, pocity jdou se mnou. Nehledám vysvobození v něčem jiném a spoléhám na čas, který ránu zahojí.