Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už si ani nevzpomínám, jaký byl můj první den, kdy jsem vstoupil tam, kam jsem se nejdříve velice těšil, postupem času moje nadšení opadávalo a nakonec jsem doslova přetrpěl poslední rok, devátou třídu, mojí, dnes již opět milované, základní školy.
Tam jsem také poprvé okusil, co znamená to obávané slovo "zkoušení"! Bylo to poprvé, s mojí třídní učitelkou, před tabulí, chvílemi i na ní. Byl jsem zkoušený z něčeho, co už by mi asi dnes nedělalo problémy, protože dnes mám nepatrně větší znalosti než tehdy ve 2. třídě, kdy jsme se učili počítat s číslicemi jako jsou 5 nebo 7 a se znaménky + a -. Ale tehdy to pro mě bylo něco, co dnes jsou pro mě kvadratické rovnice nebo funkce s absolutními hodnotami - kvalitní hlavolam, který nikdy nedokážu rozluštit a jde mně z něj hlava kolem.
Někdy se člověk při zkoušení i zasměje, to když dostane známku podle svého mínění a hřeje ho na srdci myšlenka, že něco umí podle svých představ a hlavně podle představ učitele, které jsou podle mne přemrštěné, protože je nikdy nedokážu splnit na 100 %. To ale každý z nás zná. A zná i tu odvrácenou stranu zkoušení - když neví nic, koulí očima nad zněním otázek od učitele, kterého by nejraději v dané chvíli přinejlepším neviděl.
Pak se každý nad sebou zamyslí, v hlavě si představí tu krásnou, pěkně zaoblenou pětečku a jistě nikomu není dobře. Ale tak to v životě chodí - jednou jsi dole, jednou nahoře, jak se zpívá v jedné známé písni. Když se tohle stane mně, říkám si to stejné a přemýšlím, jak tuhle známku zlepším. A vždy dojdu ke stejnému závěru - budu se muset více učit!
Ale vždy se mně na tvář vrátí úsměv, když si vzpomenu, co v jednom filmu řekne otec svému synovi: "Jeníčku, tady na babičce vidíš, že člověk se učí jen proto, aby vše stejně nakonec zapomněl!"