Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"O tom se nediskutuje!" byla nejčastější věta, kterou jsem ve svém dospívání slýchávala. Opravdu mě dokázala rozčílit doběla, až jsem skřípala zuby. Jenže odporovat jsem nemohla.

Ať už ji říkala má maminka, když tvrdila, že si nemohu dát před večeří jahodovou zmrzlinu, paní vychovatelka v mateřské školce, když mě nutila jíst mé nenáviděné karbanátky, které mi tenkrát tolik připomínaly psí bobky, nebo lektorka v gymnastice, když jsem nemohla mít pod dresem kalhotky, takže jsem byla nucena skákat s odhaleným zadečkem a vším, co k tomu náleželo, či paní profesorka na gymnáziu, když mě nutila, abych za každou absenci nosila razítka od lékaře... Tiše jsem trpěla. Vždy jsem svěsila hlavu, kývala a plnila všechny nesmyslné rozkazy, které mi autority přikázaly. Ačkoliv jsem v hlavě měla spoustu otázek a argumentů, přesto jsem nesměla diskutovat a pouze poslouchat.

Tajně jsem snila, že někdy pochopím smysl všech těchto příkazů. Marně.
Ale zato jsem pochopila, jakou mají sílu. A abych byla upřímná, zcela jsem jim také propadla.

Dnes, když mám děti a celou skupinu mladých lidí v zaměstnání pod sebou, přímo si to vychutnávám.
Stojím nad mými dětmi a říkám: "Dojez tu brokolici!" Své podřízené úkoluji, aby mi donesli horkou kávu se smetanou, i kdyby pro ni měli běžet v té největší plískanici. A u toho si šibalsky mnu ruce a říkám si: 'Však oni také jednou pochopí, v čem spočívá síla moci této kouzelné věty.' Nebo si snad myslíte, že nepochopí?
O tom se přeci nediskutuje!