Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ranní vstávání je zde od počátku světa. Už jako neandrtálci jsme se každé ráno probouzeli, abychom ulovili tu největší, nejtlustší a pokud možno nejdéle spící zvěř. Kopali jsme hluboké jámy, abychom do nich mohli ulovit nemotorné mamuty. S ranním rozbřeskem jsme opustili jeskyně, vzali klacky a kameny a šli vyhloubit jámu, nalámat větve stromů, abychom měli jámu čím zakrýt, pak dlouho hladově čekat na příchozí obludu a nakonec, když už se zvířátko do pasti chytilo, vzít co největší balvany a nebohého mamuta umlátitit k smrti. Potom zvíře nejlépe ještě v díře naporcovat a ty obrovské kýty odnést zpět do jeskyně. A protože jsme velká kolektivní jeskyně, kořist byla rozdělena a na vás při troše štěstí zbyl malý syrový řízeček, po kterém vám bylo zle a šli jste utahaní spát na nejbližší haldu kamenů. A když vás v noci nezabil medvěd, ráno jste opět vstali a šli lovit... Postupem času se situace zjednodušila. Domestikací dobytka odpadla povinnost nastavovat svůj vlastní krk v boji s potenciálním obědem. Ale i tak jsme museli vstát včas, podojit krávu, nakrmit králíky a vyhnat slepice. Je rok 2006. Když se podíváme do dnešní doby, nedávným vznikem supermarketů se tyto starosti naprosto vypustili a přiznejme si to, chovat v dnešní době hospodářská zvířata je spíš masochismus. Dnes je jedinou naší povinností ráno vstát, jít si vybrat do Tesca nejlibovější kus dobře spracovaného telecího, prodrat se davem k pokladně, doma upéct ten flák masa, sníst a schváceni upadnout do měkké postele. A ráno zase vstát... Proč je tedy vstávání již několik tisíc let stejně obtížné, když ten zbytek je stále jednodušší?