Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Celý týden se těším na pátek, až konečně nastane to zasloužené dvoudenní volno, ale předtím mě čeká velký rodinný nákup, kterého jsem nucen se zúčastnit. Už při té představě, kdy se budu muset prodírat stovkami lidí, se mi začínají dělat pupínky na čele. Ale co! Něco musím vydržet.
Už při příjezdu na parkoviště před obchodním domem si s hrůzou uvědomuji, že dnešním dnem začíná období letákových slev. To zas bude lidí hnajících se za cukrem o tři koruny levnějším. Beru vozík a snažím se dostat dovnitř. Proč snažím? Protože přede mnou se belhá babička o berlích. No, to je o nervy. Jak je možné, že zrovna v pátek odpoledne musí vyřizovat nákupy, když právě v tuto chvíli sem přijíždějí lidé, kteří musí dopoledne pracovat a ona má tolik volného času? Naštvaně ji objedu obloukem a podle seznamu dávám spolu s maminkou věci do vozíku. Už to bude konečně všechno. Ještě akorát vejce. Popojedu s vozíkem, lehce drcnu do paní a už je nakládám. Najednou slyším maminku, jak nadšeně hlásí, že tady mají kachnu zlevněnou z devadesáti korun na čtyřicet pět korun za kilogram. Tlačím se s vozíkem za ní, ale to už zjišťujeme, že je beznadějně vyprodaná. Naštěstí jde kolem paní prodavačka, které se maminka optá, zda nemají ještě nějaké. Kývne a zanedlouho dováží karton kachen. V tu ránu je okolo nás spousta lidí , kteří se snaží ukořistit pro sebe alespoň jednu. Tlačí se, strkají, šlapou si po nohách a nevybíravě si nadávají. Ale nám se to povedlo! Jednu nakládáme a hrdě odjíždíme od mrazáku, když nás v tu chvíli míjí ona babička s berlemi a šlehne po nás vražedným pohledem. Na ni žádná nezbyla. S úlevou dokličkuji do fronty na pokladnu, kde si krátím čas nahlížením do vozíků ostatních nakupujících a dělím je na dvě skupiny. Má nebo nemá. Tak takoví jsme my.
A copak nás asi čeká příští týden?