Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Milá Karolíno,
už tenkrát jsem věděla, že se na svět podívá ten nejúžasnější člověk. Celých devět měsíců bylo nejkrásnějších v mém životě. Chodila jsem na plavání, lékařské prohlídky, na procházky a tvůj otec se o mě staral, jak nejlépe mohl.
Když se blížil den, kdy jsi měla přijít na svět, byla jsem hodně nervózní a nesvá. Tušila jsem něco špatného, zlého. A nemýlila jsem se. Co následovalo poté, zanechalo v mé duši velkou díru a smutek.
Ale popořadě! Tvé tělíčko, tvé ručičky, nosánek, pusinka, nemohla jsem si tě vynachválit. Byla jsi zdravá, pěkně si jedla a rostla. Úsměv na mé tváři byl jasný a upřímný. Byla jsem přešťastná!
Plynuly dny a měsíce a společně jsme slavili tvé první narozeniny. Dostala jsi od prarodičů narozeninový dort s jednou svíčkou a mnoho dárků. Tvé vlnité blonďaté vlásky, tvé růžové šatičky, to bylo úžasné. Záviděla mi tě nejedna moje kamarádka. Každý na ulici mi tě chválil a já byla ráda, že mám tak skvělou dcerku a tak hodného, milého, upřímného a tolerantního manžela.
Jednoho dne však tvůj otec, Alex, odjel na služební cestu do Kanady. Měl tam být měsíc, přijel po půl roce - s novou přítelkyní. Bylo mi celých dvacetosm let a já se rozváděla. Bylo to strašné. Ale nad vodou si mě držela ty, Karolíno!
Když ti bylo pět let, náhle si onemocněla a po půl roce zemřela. Můj život už neměl smysl.
Odešla jsi ty i Alex. A ja teď sedím nad tvým hrobečkem, mé oči jsou plné slz, tvář bledá a já ti píšu tento dopis. Ani nevím proč, možná pořád věřím, že tu jsi, že mě vidíš a slyšíš.
Karolínko, proč si odešla? Děkuji ti za krásných pět let, nikdy na Tebe nezapomenu.
S láskou tvá máma