Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

píšu Vám, protože se s Vámi chci podělit o to, co mi dala a vzala základní škola. Zdá se mi to jako včera, když jsem 1. září 1997 vstupovala poprvé do budovy školy jako žák. V té době jsem ještě nevěděla, co pojem učení znamená. Možná proto jsem se do školy ohromě těšila. První třída není těžká z pohledu staršího, ale zkuste se znova vžít do role prvňáčka. Je to vlastně ten nejtěžší ročník. Tam jsem získala ty úplné základy. Naučila jsem se číst, počítat, zvykla si na pravidelný režim a získala první opravdové kamarády.

Druhá, třetí a čtvrtá třída - stále pomocí učitelů rozšiřuji svoje znalosti. Do mých vědomostí přibyla vyjmenovaná slova, násobilka a další. Získala jsem další kamarády, ale někteří i odešli.

A pak přišla pátá třída. Rok, ve kterém jsem opustila první stupeň a přestoupila na jinou školu. Tím jsem samozřejmě ztratila hodně svých dobrých přátel a ještě jsem si musela zvyknout na nové prostředí. A když si vzpomenu na první den ve Valticích, je to jako včera. Bylo to jako ledová sprcha. Spousta neznámých tváří. Po pár týdnech jsem si ale připadala, že s těmi lidmi chodím od první třídy. Navazovala jsem nové kontakty, které se přeměňovaly v kamarádství a kamarádství i v opravdové přátelství.

Ale teď už to za pár týdnů končí. Každý ze třídy se vydá jinou cestičkou a já se s mnohými lidmi už v životě neuvidím. V každém případě devátý ročník uzavírá jednu velkou kapitolu mého života, ve kterém jsem toho hodné získala. Nové kamarády, znalosti a hlavně nezapomenutelné zážitky. Proto je strašně těžké vzpomenout si, co mi škola vzala. Snad jen čas, který jsem musela trávit nad domácími úkoly a hromadou učení. A kdybych měla jedno přání, požádala bych Vás, pane Čase, jestli byste nemohl zastavit čas a já bych byla pořád s těmi lidmi, které mám ráda. Protože mi všichni budou moc chybět.

S pozdravem

Veronika Balšínková