Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Milá Smrti,

dnes se mi nestalo nic neobvyklého. Jen jedno malé dítě brečelo a zlobilo, házelo hračkami všude po světnici, až to jeho matka nevydržela, okřikla jej a vyhrožovala mu. Dítě i přes její výstrahy nepřestalo brečet, a proto si bezradně zavolala mě.
Jako obvykle, abych to udělala trochu zajímavé, jsem postupovala pomalu, abych navodila tu správnou atmosféru. Vyděšená matka chtěla náhle své předchozí volání odvolat, ale já jsem se nedala, přece tu nebudu běhat po vesnici a střídat domy bez lidských obětí.
Kráčela jsem si pomalu po vrzající podlaze a s nataženými hnáty se natahovala po dítěti. Než jsem ho stačila uchopit, popadla ho jeho matka a utíkala s ním do jiného rohu místnosti. Nevím, proč se bránila, stejně každý ví, jak to dopadne. Otočila jsem se a hodila škaredý pohled po vystrašené matce. Dítě se začalo kroutit a křičelo, až jsem skoro ohluchla. Stejně by mi to nevadilo, protože se se mnou nikdo nebaví, vlastně až na Tebe. Vidíš, vůbec jsem se za těch několik let, co jsme se neviděly, nezměnila - pořád odbíhám od tématu jako tehdy...
Skončila jsem u toho, jak to mrně křičelo. Ta příšerná matka byla v neuvěřitelném amoku, že si ani nevšimla, že její dítě najednou zmlklo. Teď už jsem mohla odejít, neboť si své dítě sama udusila.
Jaká náhoda, zrovna udeřil zvon a otec vešel do světnice, kde našel matku s dítětem v náručí. Tohle už jsem bohužel sledovala jen škvírou mezi dveřmi. Dítě bylo již mrtvé, ale matku ještě dokázal ze šoku vzkřísit.
Upřímně, to mě opravdu zklamalo, protože jsem si už myslela, že budeš mou zásluhou mít zase o další duši navíc...

S úctou

Tvá věrná kamarádka Polednice