Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ten, kdo ji ještě má, si ji chrání jako oko v hlavě. Ten, kdo to štěstí už nemá, si alespoň rád vzpomene.

Já svou babičku ještě mám. Je to moje Bábi s velkým B. Jmenuje se Milada a je moc hodná. Teď je v takovém období, kdy na ni už pomalu jde stařecká demence, takže když se mě na něco během pěti minut zeptá třeba třikrát, beru to s rezervou a vlídněji odpovím na všechny tři otázky, jako by se ptala jen jednou. Taky hodně zapomíná, ale křížovky luští stále s elegancí jako za mlada. Nesmím zapomenout ani na její trochu přisprostlé připomínky a průpovídky.

Babička je malého vzrůstu, jak už to tak u starých lidí bývá. Sama k tomu pobaveně vždycky říká: "Rostu do země!"
Rovněž má mnoho vrásek a problémy s nohami a žilami na nich, což je v naší rodině dané bohužel rodově. Proto musíme denně ty její "fajfky" mazat.
Její vlasy se lesknou jako čerstvě napadlý sníh a její oči jsou modré jako dvě jarní studánky, o kterých se zpívá ve známém souboru písní Otvírání studánek od Bohuslava Martinů.
Babička nosí brýle, ale jen na blízko, neboť před rokem byla na operaci s oběma očima. Do dálky nicméně vidí jako ostříž, tedy lépe než já!

Z ničeho nemá moje sestra takovou radost jako z babiččiných průpovídek, o nichž byla již řeč.
Někdy, když babičku fotím, na mě vyplázne jazyk. Nemá ráda, pokud ji někdo do něčeho nutí nebo když z ní děláme malé dítě, kterým bezesporu není.
Ráda si přečte ranní noviny plné bulváru, přes den vyluští pár křížovek a večer usedá k televizi.

Je to prostě moje milá Bábi, já ji nemít, tak se strašně nudím a nemám komu odpovídat na neustále dotazy. Její úsměv mne vždy odzbrojí.
I přes to všechno, čím si v životě musela projít, je to ta nejšťastnější babička na světě, protože je moje.