Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každé hokejové utkání začíná vhozením puku mezi dvě hokejky na středové čáře hřiště. A přesně takhle začínala utkání i za dob, kdy jsem si říkal sportovec, přesněji hokejista. Bílá helma s ochranným košíkem nám všem zakrývala hlavy, takže naši fanoušci (rodiče) nevěděli, jestli je na hřišti Pepík anebo Franta. Ramena jsme měli všichni "udělaná" díky vyztužené věstě, jež nebyla vidět pod dresem, který byl některým hráčům o dvě čísla a některým i o tři čísla větší. Většina tehdy malých hokejistů neuměla bruslit a prapodivným šmatláním se pohybovala po ledové ploše, ale to neměnilo nic na tom, že jsme se cítili jako profesionální hráči.
Pokyny jsme dostávali od trenéra, bývalého profesionálního hráče hokeje, který nám "dával do těla". Byl to muž vyššího vzrůstu s hlubokým hlasem, tudíž jsme z něho měli respekt. Měl tmavé vlasy ostříhané na "ježka". Kromě hokeje ho bavili motorky, auta a vše co jede po silnici a má motor. Vždy vysvětloval taktiku před zápasem se slovy: Každý "bek" musí "jít do hráče" nebo dávejte si bacha na "stromy", každý z nás přikyvoval a přitom nikdo nechápal, co se po něm vlastně chce. Nebylo tedy divu, že po zápase se nám dostávalo označení, že jsme pomalí jako slimáci anebo že nám ty hokejky byly platné jako plešatému hřeben. Trenér byl plný vtipných hlášek a příběhů. Po každém vítězném utkání jsme se mohli těšit na jeho vtipná povídání a pořádnou oslavu, které se vždy ujal.
Slovníček tehdy desetiletých hochů nebyl odlišný od slovníčku středoškoláka. Předháněli jsme se, kdo řekne sprostější slovo či vymyslí větší "kravinu". Když naštval jeden spoluhráč druhého, bylo běžnou záležitosti, že se prováděl nějaký kanadský žert. Na ledě jsme ale byli zase kolektiv, který musel "táhnout za jeden provaz". Lední hokej jsem hrál více jak pět let a mohu říci, že jsem poznal způsob života hokejistů, jejich slovník, narážky a celý symbolový systém.